Sluníčkářsky havloidní, kavárenský blog

Přesněji řečeno, jak jsem ztratil důvěru v demokracii jako ve způsob řízení našeho současného státu. Ač mi to jako člověku, který demokracii jako princip sdílené vlády podporuje, nedělá radost, musím opět navázat na svůj článek  z června tohoto roku, kde jsem se zamýšlel nad tím, jestli jsme schopni žít v demokracii. V reakci na události posledních týdnů, ať už to jsou parlamentní volby, anketa Český Slavík, nebo prachobyčejné komentáře v diskuzích, jsem bohužel došel k závěru, že nejsme a moje demokratické myšlení dostalo pěkně na frak. A prohrává. Není to v žádném případě práce politiků, která mě od demokracie odrazuje. Můžeme s nim souhlasit, můžeme s nimi nesouhlasit, faktem je, že vrcholní politici se demokratickými principy víceméně řídí. Dělají, co jim lidé dovolí. Je to právě práce lidí, která ve mě vytváří otázku, proč to nefunguje. Jsem zklamaný ze způsobu, jakým lidé pracují s informacemi. Že jsou schopni důvěřovat nesmyslným zprávám z webů na základě toho, že jsou alt...

Jakožto pro vývojáře webových stránek, je pro mě telefonát či e-mail obsahující slovo "nefunguje" naprosto na denním pořádku. Jsou situace, kdy je to moje vina a chybu opravím. Jsou situace, kdy je to vina uživatele, protože špatně pracuje s redakčním systémem. A jsou situace, kdy za celým problémem stojí pouze a jen nekompatibilita produktu s uživatelovým počítačem. A právě této problematice se chci dnes věnovat. V první řadě, jako vždy, je potřeba ujasnit si pojmy. Je totiž rozdíl mezi starým softwarem a nepodporovaným softwarem. Když se ve světě IT o softwaru řekne, že je nepodporovaný, neznamená to, že na něj my vývojáři prostě jenom nechceme vyvíjet a nemusí to ani nutně znamenat, že je starý, i když to tak ve většině případů je. Nepodporovaný software znamená, že jeho autor už ukončil jeho vývoj, nepřidává do něj nové funkce a hlavně, nedělá pro něj ani tzv. bezpečností záplaty, to znamená, že používání takového softwaru je nejen nepohodlné, protože vám nenabízí nové ...

Ministerstvo financí prosadilo minulý rok zákon o hazardních hrách. Ten má omezit hazardní hry na území ČR. Což o to, takový návrh asi není nic proti ničemu, já osobně považuji hazard na úrovni hracích automatů za zlo a nebyl bych proti, aby byly úplně zakázány, je tu ale jedno obrovské ALE. Zákon se totiž vztahuje také na internetové stránky provozující hazard. Na tom koneckonců také není nic špatného. Problém je ale v tom, že spolu se zákonem přichází tzv. blacklist. Nebo-li seznam stránek, které ministerstvo financí považuje za nezákonné a takovou stránku musí provozovatelé internetové připojení (dále jen ISP) zablokovat. Začněme už tím, že o tom, jestli stránka je nebo není nelegální hazard bude rozhodovat úředník na MF, nikoliv nějaký nezávislý soud. To je ovšem ten asi nejmenší problém. Ten základní problém je už v samotné podstatě tohoto nápadu. ISP se pochopitelně ptají "a jak to máme asi udělat?". Andrej Babiš se z role světového podnikatele, ekonoma a politika pře...