Potenciální defekty genderové rovnosti aneb, nic se nemá přehánět

Většina z vás asi zaregistrovala aktuální kauzu ohledně básničky Jiřího Žáčka. Pro ty, co ne, jde o to, že v čítance pro druhé třídy se objevila básnička s názvem K čemu jsou holky na světě? Znění básničky je potom následující: 

K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký,
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.

Z básničky je najednou velký problém. Ozývají se hlasy, že není genderově neutrální a podporuje genderové stereotypy a předsudky, podle kterých patří žena do domácnosti k dětem a plotně. Faktem je, že první dvě věty básničky jsou, řekněme, nešťastně zvolené. Kdyby se báseň jmenovala "K čemu jsou maminky na světě?" a první dva řádky se vynechaly, nejspíš by proti básni nikdo nemohl říct ani popel, protože taková báseň není nic jiného, než óda na maminky. Z mého pohledu ovšem i původní Žáčkova báseň je ódou na maminky a nic jiného. Koneckonců, ne každý zdroj informoval o tom, že ještě před začátkem samotné básničky je text:

Ze všech lidí mám nejraději maminku. Než jsem se narodil, devět měsíců jsem vyrůstal v jejím těle.Možná proto mi tak dobře rozumí. Mohu se jí svěřit úplně se vším. Vím, že maminka udělá všechno, co může, abych byl šťastný, proto se snažím, abych jí udělal radost.

Nyní si celou báseň, včetně úvodního textu, přečtěte očima osmiletého dítěte. Myslíte, že osmileté dítě se nad prvními dvěma větami básně pozastaví? Nikoliv, dítě si v rámci celého textu akorát vzpomene na svou maminku a s trochou štěstí to lehce utuží jeho lásku k ní. Protože osmileté dítě ve své mamince vidí jen maminku. I kdyby to byla sebeúspěšnější ředitelka nadnárodní korporace, pro to dítě je to maminka. Nehledě na to, co je nebo není v básničce.

Nehledě také na to, že tahle básnička je v učebnicích už přes 10 let. Přes 10 let si děti mohou tuto básničku přečíst a máte snad pocit, že by to nějak měnilo jejich přístup k ženám? Přístup muže k ženám nemění učebnice, nemění ani škola, ale mění rodina. Když rodina, kde dítě vyrůstá, funguje tak, že žena se stará o děti a domácnost a muž pracuje, tak to prostě to dítě bude tak brát jako normální, protože nic jiného z vlastního života nezná. A jeho pohled nezmění to, že si v učebnici přečte, že někde to je jinak. Má smysl osmiletému dítěti vysvětlovat, že jsou ženy, které se rozhodly, že prostě nechtějí děti? A že jsou ženy, které neumí vařit? Bude to k něčemu? Dle mě ne. Dítě bude rodinu vnímat tak, jakou má doma.

Asi nejlépe celou situaci popsal pan Honzejk z hospodářských novin. "Celá aféra není jen lokální anekdotou. Spíš demonstrací, jak to dopadá, když se příliš tlačí na pilu.". Jasné a výstižné označení celé situace

Abychom se mohli vrátit s nějakou ucelenější myšlenkou celého textu, přejděme od básničky k celé problematice emancipace žen a genderové rovnosti. Myšlenka vytvořit svět, ve kterém jsou ženy a muži na stejné úrovni ve společenském žebříčku se stejnými příležitostmi, stejnými možnostmi, stejnými podmínkami atd., je pochopitelně pozitivní. A z velké části naplněná. Daleko jsme se my, západní svět, posunuli od doby, kdy muž byl automaticky to nezlomné zvíře a tvář rodiny a žena byla tak nějak bez řečí v domácnosti a starala se o děti. Doby, kdy západní svět takto fungoval a nikdo se nad tím nepozastavoval, je již dávno minulostí. Za první republiky snad nebyla škola, kde by byla ředitelka. Jakožto člověk pracující se školami vím, že dnes je ředitelek možná i většina. Rovnost příležitostí už tu dávno je. Rovnost možností také. Společnost jako taková už nezpochybňuje predispozice žen k různým činnostem či zaměstnáním. To, že někteří jedinci třeba stále ženy na technických oborech nechápou, je věc druhá a obecně vychází z kombinace toho, kdy člověk měl či má rodinu fungující "po staru" a zároveň není názorově flexibilním a pokrokovým člověkem. Společnost jako taková ale ženy na těchto místech přijímá.

Otázkou pak zůstává, do jaké míry je rovnost prospěšná a kdy už je to zahranou a spíše kontraproduktivní. Je totiž potřeba myslet na to, že ačkoliv společnost je myšlenkově nakloněná této společenské změně, pořád existuje rozdíl mezi ženou a mužem, který společnost nedokáže nikdy zvrátit. A pokud ano, naše rasa pravděpodobně zmizí ze světa. Tím rozdílem je prostá biologie. To, že ženy každý měsíc krvácí, není nemoc. To je ukázka toho rozdílu, že rozmnožovací soustava muže a ženy se prostě liší. To příroda byla genderově nekorektní, když vytvořila muže a ženu. Příroda chtěla muže a ženy z nějakého důvodu odlišit a my nemůžeme proti přírodě věčně bojovat. Psychicky jsme si rovni, ale fyzicky ne. A není nikdo výš, ani níž. Není to o tom, že by to měnilo postavení ve společenském žebříčku. Je to o tom, že rozdíl mezi mužem a ženou je nepopiratelný a nedá se prostě přehlížet jako něco nepodstatného. Netvrdím, že muž a žena nejsou rovnocení, tvrdím, že mezi nimi je rozdíl.

V současnosti se hodně řeší téma genderové identity. Tedy toho, že se člověk psychicky cítí jako jiné pohlaví. Zamysleme se nad tím. Nevyvrací se vzájemně myšlenka genderové identity s myšlenkou genderové rovnosti? Přijde mi zvláštní, že obě myšlenky jsou všeobecně podporovány stejnými lidmi, ačkoliv jejich jádra jsou vlastně protikladná. Jestliže má žena genderovou identitu muže, znamená to, že mezi muži a ženami existuje z psychologického hlediska rozdíl, což ale zase vyvrací myšlenku genderové rovnosti, která tvrdí, že mezi mužem a ženou není rozdíl. Otázka genderové identity je navíc protichůdná sama o sobě, protože podporuje genderové předsudky o tom, co je mužské a co je ženské. Pakliže žena řekne, že se psychicky cítí jako muž, tak nejenom tvrdí, že je mezi muži a ženami rozdíl, ale zároveň podporuje předsudek toho, co je mužské a co ženské

Jakožto programátor v tom vidím nekonečnou smyčku, kde podmínkou pro ukončení cyklu je dosažení rovnosti pohlaví, uvnitř tohoto cyklu ale máme funkce, které určité oblasti pohlaví stále oddělují. Z mého pohledu, chceme-li skutečně někdy dosáhnout naprosté mentální rovnosti, tak myšlenka genderové identity je jedna z prvních věcí, kterých se musíme zbavit, neboť vytváří rozdíl v myšlení muže a ženy.

Já osobně mezi mužem a ženou vnímám rozdíl, ovšem čistě na úrovni fyzické, mentálně už dávno považuji muže a ženy za osoby. Osoby, která je každá jiná nehledě na pohlaví. On totiž není předsudek jako předsudek. Říct "tohle nenaprogramuje, je to ženská" je hloupý genderový předsudek který počítá s tím, že žena nemůže umět tak dobře programovat jako muž, což je nesmysl. "Z téhle ženy bude skvělá maminka" ovšem není z mého pohledu genderový předsudek, protože nepředpokládá, že bude žena matkou proto, že má dělohu, ale proto, že většina žen se matkami stane. Stejně tak není genderový předsudek "Ona to nenaprogramuje, protože není tak dobrá", nikdo neříká, že by to muž naprogramoval lépe. Vychází to z mé zkušenosti o té ženě. Stejně tak "Jasně, že bude mít dítě, je to ženská" zase naopak předsudek je, protože už očekává mateřství jen na základě toho, že je to žena. Chápu, že v této mé myšlence můžete být lehce zmatení, protože ta hranice mezi genderovým předsudkem a předsudkem na základě minulých zkušeností, je poměrně tenká. Nicméně existuje. A předsudek vůči ženě neznamená, že je způsobený jejím pohlavím, což je dnes poměrně podstatný a málo vnímaný rozdíl, spousta žen totiž vidí genderový předsudek v situacích, kde se jedná o předsudek naprosto jiného typu.

Uvedu ještě jeden příklad a to jsou cedulky na záchodech. Na jednom je vyobrazený muž a na druhém žena. Všichni víte, co mám na mysli. Není to náhodou také genderový předsudek? Že žena je vyobrazena v sukni a s dlouhými vlasy, zatímco muž bez vlasů a v kalhotech? Není, je to předsudek na základě zkušeností. Většina žen má dlouhé vlasy a většina mužů krátké. Sukně je zase něco, co v 90% nosí ženy a ne muži. Tudíž to opět souvisí se zkušeností a ne s genderovou nerovností. Nikde na obrázku není napsáno, že žena musí mít dlouhé vlasy a nosit sukni. Ale jak jinak chcete identifikovat na obrysu postavy muže a ženu než tím, co je pro ně obvykle, i když ne bezpodmínečné.

Tím se dostávám k další myšlence a to k té, že ženy si často myslí, že my muži tomu nemůžeme rozumět, protože se nesetkáváme s genderovými předsudky. Nuže, povídejte mi o tom. Povídejte o tom klukovi s dlouhými vlasy, naprostou absencí síly a svalové hmoty, s velice, velice nízkou zručností a silně podprůměrnou schopností řídit. Myslíte si, že to neznám? Že mi nikdo nikdy neřekl, že dlouhé vlasy jsou pro ženy? Že chlap má mít sílu a umět postavit na zahradě altán? A že někdo, kdo nikdy neměl ruce od oleje (jakože proto, že se nešťoural v motoru auta) není chlap? Slyšel, slýchám to každou chvíli a je to naprosto stejně hloupý genderový předsudek, jako to, že žena má umět vařit. A slyšel jsem to i třeba od holky, která si stěžuje na to, že jí všichni koukají na prsa, že za to nemůže, že je má a že jsme ve 21. století a měli bychom se naučit nevnímat ženy jen jako věc. A ta samá holka mi řekne, že nejsem chlap, když nemám svaly. Chápete ten paradox? My muži také nechceme být vnímáni jen jako nástroj pro vydělávání peněz a jako opravářský stroj, když se doma něco rozbije. Stejně jako ženy chceme být vnímáni takoví, jací jsme a ne být neustále porovnávaní s mužem, kterého již po desetiletí představují čítanky a snažit se mu vyrovnat.

A ještě jedna myšlenka se mi dere na povrch. Uvědomují si ženy srdnatě bojující proti zaběhnutým genderovým pořádkům, že je to poměrně sobecká záležitost? Že je velká spousta žen, kterým to tak vyhovuje? Žena která se dobrovolně stane "ženou v domácnosti", kde zasvětí život tomu, aby její muž a děti měly čisté prostředí a plné žaludky, je dnes pomalu odsuzována, stejně jako její muž, který "to dovolí". A přitom si neuvědomují, že ti dva mohou být šťastnější než bezdětná rodina dvou kariéristů. Kdo myslí na ženy, kterým vyhovuje "žít po staru"? Je opravdu správné podporovat ženy, které se rozhodly žít jiný způsob života, víc, než ženy, které žijí ten "běžný"? Máme děti už od útlého věku zatěžovat neustálým vnucováním toho, že ženy nemusí mít děti? Že mohou být ředitelky? Techničky? Je snad správnější vést malé holky cestou kariéry, než cestou mateřství? Proč? Co je na tom správnější?

My se tady totiž musíme dostat i k tomu biologickému pojetí celé záležitosti. Čistě z biologického hlediska totiž žena skutečně je na světě proto, aby se stala matkou. A muž je na světě proto, aby se stal otcem. Lidé jsou na světě proto, aby se rozmnožovali. Z tohoto úhlu pohledu to tak prostě je. Jasně, v případě lidské společnosti je otázka přirozenosti dost neaktuální, protože těch nepřirozeností v našich životech je možná víc, než přirozeností. Na druhou stranu, možná žádná popíraná přirozenost není tak aktuální, jako právě tahle. Každý, kromě určitě skupiny asexuálů, má v sobě touhu se rozmnožovat. Často se tomu dnes říká "potřeba sexu", což je naprostý nesmysl a není to nic jiného, než potřeba rozmnožování maskovaná tím, že naše společnost se naučila rozmnožovací akt vnímat převážně jako akt rozkoše. Proto je lidem všeobecně pocit dosažený souloží příjemný. Kdyby nebyl, nikdo by to nedělal a nerozmnožoval se. Tzv. "Nadrženost" je prostě jenom touha zplodit potomka, akorát se tomu dneska říká jinak. My děláme spoustu nepřirozených věcí a spoustu přirozených jsme potlačili. Žádná z potlačených přirozeností však není tak důležitá pro zachování lidstva jako právě ta rozmnožovací. Když se nebudeme rozmnožovat, časem vymřeme.

Ptám se tedy ještě jinak. Je opravdu v našem zájmu znechutit mateřství dívkám již v útlém věku? Popisovat jim, že to zpomalí jejich kariéru a sebere jim to spoustu sil? Opravdu se snažíme dosáhnout stavu, kdy ženy zkrátka nebudou chtít děti? Proč dáváme jako příklad úspěšných žen ty, které dosáhly úspěchu ve své kariéře? Není to nefér vůči ženám, které svůj život zasvětily rodině? Ony si nezaslouží obdiv a úctu za to, že dokázaly vychovat děti? Tímto přístupem akorát podporujeme myšlenku, proti které se vlastně bojuje. Tím, že budeme vyzdvihovat ženy úspěšné v kariéře nad těmi rodinně založenými, podporujeme myšlenku, že mateřství a "ženství" je vlastně něco podřadného, co si nezaslouží pozornost. A není to to, čemu vlastně chceme celou dobu zamezit?

Ženy tvrdí, že jim vadí, že je muži berou jako podřadnější osoby. Ale místo toho, aby se snažily jim ukázat, jak je ženství pro rovnováhu světa důležité, snaží se svého ženství zbavit a dělat to, co dělají muži. Je to opravdu ten správný přístup? Tímto způsobem zbavujeme svět přirozeného ženství. A svět potřebuje ženy. Potřebuje muže i ženy. Potřebuje rovnováhu. Tím, že ženy snaží dělat to, co dělají muži, nezajistí světu rovnováhu, právě naopak. Protože to, co ženy po staletí dělaly, je něco, co musí někdo dělat. My potřebujeme pro rovnováhu světa maminky. A muži maminky nahradit nemohou. Představme si houpačku. Na jedné sedačce máme ženy, na druhé muže. Co se stane, když žena přeběhne k mužům. Ona bude sice rovnocená mužům ale svět jako takový rovnováhu ztratí. Nesnažme se, aby všechny ženy přeběhly k mužům. Svět se zblázní.

Moje myšlenka teď možná působí jinak, než bylo v plánu. Já se rozhodně nesnažím podporovat genderový stereotyp. Nevidím ženu jako osobu, která patří do kuchyně a k dětem. Pouze se snažím upozornit na to, že snaha žen o získaní respektu od mužů se často rovná jistému odkrajování z jejich ženství. Ženství není předsudek o tom, co by žena měla dělat a jak vypadat, ale jakási energie, kterou žena na své okolí působí. A tu je potřeba zachovat. "Proto jsou tady maminky, aby byl náš svět v pořádku" říká se v oné básni. A pan Žáček možná ani neví, jak velkou pravdu v tom verši napsal.

Je čas na nějaký ucelený závěr ohledně celého problému. Je to krásná myšlenka, je při ní ovšem nutno myslet na biologické limity a také je potřeba si uvědomit, že rozdíl mezi ženou a mužem je nepřekonatelný. Ženy i muži mohou nosit co chtějí. Studovat co chtějí. Dělat co chtějí. Říkat co chtějí. Vypadat jak chtějí. Co víc by ženy ještě chtěli? Nikdo nemůže po mužích chtít, aby podporovali ženy v tom, že se dobrovolně zbavují svého ženství, což je to, co je na nich to přitažlivé. A společnost nemůže podporovat ženy v odporu k mateřství a "ženskému" životu, neboť by to byla sebevražda celé společnosti. Lidská společnost je křehký organismus a přehnaná propagace alternativního a ""neženského"" způsobu života žen ho ohrožuje. ANO rovnoprávnosti. ANO rovnocenosti. NE bezrozdílnosti.

Něco o rovnosti mezi muži a ženami jsem již kdysi zmiňoval v tomto článku