O adopci stejnopohlavních párů...
U nás v kanceláři se často střetávají tři názorové proudy. Na jedné straně striktně konzervativní, proruský, protievropský šedesátník, jeden protilibeárlní pragmatik před čtyřicítkou a jeden naprosto liberální dvacátník. Často tak narážíme na témata, kde jsou naše pohledy na svět dost rozdílné. A jedním z těchto témat je třeba adopce dětí stejnopohlavními páry.
Nejrychlejší a prvotní myšlenka mých neliberálních kolegů zněla ve smyslu "je to nepřirozené" nebo "je to proti přírodě". V zásadě tento argument nevyvracím, pouze ho doplňuji. Adopce stejnopohlavními páry je určitě nepřirozená, ne však víc, než adopce jakýmikoliv jinými páry. Adopce je "nepřirozená" sama o sobě. Když spolu dva lidi nemohou mít dítě, tak ano, je to proto, že to prostě "příroda nechtěla". Děti ale chtějí adoptovat i běžné páry. Jedná-li se například o neplodného muže a neplodnou ženu, v čem je jejich právo na dítě větší, než právo dvou mužů? Z určitého hlediska je jejich právo ještě nižší, protože zatímco zde máme dva neplodné lidi, na druhé straně můžeme mít dvě plodné ženy, nebo dva plodné muže. Proč tedy dva neplodní lidé mají právo adoptovat dítě a dva plodní lidé to právo nemají?
Z pohledu přirozenosti je tedy adopce mužem a ženou obvykle (ač jistě existují plodné heterosexuální páry, kde se například žena zkrátka bojí porodu) stejná, jako adopce mužem a mužem, či ženou a ženou. Buďto tedy odmítejte adopce plošně, nebo nechte argument o přirozenosti stranou...
Tento protiargument obvykle rozumného, ač konzervativního, člověka donutí se nad tématem alespoň zamyslet. Dále pak obvykle přichází argument o tom, že dítě potřebuje mužský i ženský vzor. Ani tady v zásadě neprotestuji proti obsahu tvrzení, které potvrzuje spousta psychologů, ale spíše doplňuji, proč to nepovažuji za argument proti adopci stejnopohlavními páry. V dětském domově, což je často domov dětí před adopcí, totiž dítě tento mužský a ženský vzor rozhodně nezíská lepším způsobem. Naopak, možná dítě adoptované dvěma muži nebude mít ukázku fungujícího vztahu muže a ženy, ale bude mít alespoň zkušenost s rodinným životem, což je pro jeho správný vývoj minimálně stejně důležité. Rodinné vazby pochopí lépe, než dítě v dětském domově. A samo bude schopné vést vztah lépe, než někdo, kdo jej nikdy neviděl.
Často dochází následně k argumentu, který upozorňuje na to, že dítě se může cítit odlišně, nebo případně mohou spolužáci (děti umí být kruté) mít nemístné poznámky. S tím bohužel musím souhlasit, existuje jistě spoustu lidí, kteří odmítají odlišnou sexualitu jako něco nechutného, přenáší to na své děti a ty potom mají tendence v tom pokračovat. Na druhou stranu, také neodmítneme dát dítěti brýle jen proto, že by se mu ostatní mohli smát. Děti se navzájem z různých důvodů provokují, ať už se špatnými úmysly nebo bez nich, kvůli spoustě věcem. Vždy si najdou důvod, je to tedy skutečně tak vážný argument? A nebude právě naopak nejlepší zbraní proti tomu "normalizace" stejnopohlavních rodičů?
Občas někdo vyplodí ještě zoufalý argument o tom, že dva gayové vychovají dalšího gaye. O nesmyslnosti tohoto argumentu asi nemá smysl vůbec hovořit, kdyby to tak bylo, homosexualita by nemohla ani existovat.
Pokud tedy lidé dojdou vnitřně k souhlasu s tím, že pokud """tolerují""" stejnopohlavní páry, je nesmysl bránit jim v adopci dětí, jen proto, že jim to přijde "divné", ač pro dítě je to zřejmě lepší, tak začnou často zpochybňovat vůbec existenci odlišné sexuality. Ta je mnohdy nazvána nechutnou, zvrácenou, nepřirozenou...ale to už je samozřejmě na jinou debatu.
Závěrem, adopce dětí stejnopohlavními páry je stejně dobrá a zároveň stejně špatná, jako jakákoliv jiná adopce. Ať si mí konzervativní kolegové říkají, co chtějí. Samozřejmě, je to muž a žena, kdo je schopen zplodit dítě. Nicméně již zplozené dítě se bude mít u náhradní rodiny s velkou pravděpodobností lépe, než v dětském domově. A je to zde nepodstatné, zda-li mu domov a lásku dají náhradní rodiče toho nebo toho pohlaví.
Nejrychlejší a prvotní myšlenka mých neliberálních kolegů zněla ve smyslu "je to nepřirozené" nebo "je to proti přírodě". V zásadě tento argument nevyvracím, pouze ho doplňuji. Adopce stejnopohlavními páry je určitě nepřirozená, ne však víc, než adopce jakýmikoliv jinými páry. Adopce je "nepřirozená" sama o sobě. Když spolu dva lidi nemohou mít dítě, tak ano, je to proto, že to prostě "příroda nechtěla". Děti ale chtějí adoptovat i běžné páry. Jedná-li se například o neplodného muže a neplodnou ženu, v čem je jejich právo na dítě větší, než právo dvou mužů? Z určitého hlediska je jejich právo ještě nižší, protože zatímco zde máme dva neplodné lidi, na druhé straně můžeme mít dvě plodné ženy, nebo dva plodné muže. Proč tedy dva neplodní lidé mají právo adoptovat dítě a dva plodní lidé to právo nemají?
Z pohledu přirozenosti je tedy adopce mužem a ženou obvykle (ač jistě existují plodné heterosexuální páry, kde se například žena zkrátka bojí porodu) stejná, jako adopce mužem a mužem, či ženou a ženou. Buďto tedy odmítejte adopce plošně, nebo nechte argument o přirozenosti stranou...
Tento protiargument obvykle rozumného, ač konzervativního, člověka donutí se nad tématem alespoň zamyslet. Dále pak obvykle přichází argument o tom, že dítě potřebuje mužský i ženský vzor. Ani tady v zásadě neprotestuji proti obsahu tvrzení, které potvrzuje spousta psychologů, ale spíše doplňuji, proč to nepovažuji za argument proti adopci stejnopohlavními páry. V dětském domově, což je často domov dětí před adopcí, totiž dítě tento mužský a ženský vzor rozhodně nezíská lepším způsobem. Naopak, možná dítě adoptované dvěma muži nebude mít ukázku fungujícího vztahu muže a ženy, ale bude mít alespoň zkušenost s rodinným životem, což je pro jeho správný vývoj minimálně stejně důležité. Rodinné vazby pochopí lépe, než dítě v dětském domově. A samo bude schopné vést vztah lépe, než někdo, kdo jej nikdy neviděl.
Často dochází následně k argumentu, který upozorňuje na to, že dítě se může cítit odlišně, nebo případně mohou spolužáci (děti umí být kruté) mít nemístné poznámky. S tím bohužel musím souhlasit, existuje jistě spoustu lidí, kteří odmítají odlišnou sexualitu jako něco nechutného, přenáší to na své děti a ty potom mají tendence v tom pokračovat. Na druhou stranu, také neodmítneme dát dítěti brýle jen proto, že by se mu ostatní mohli smát. Děti se navzájem z různých důvodů provokují, ať už se špatnými úmysly nebo bez nich, kvůli spoustě věcem. Vždy si najdou důvod, je to tedy skutečně tak vážný argument? A nebude právě naopak nejlepší zbraní proti tomu "normalizace" stejnopohlavních rodičů?
Občas někdo vyplodí ještě zoufalý argument o tom, že dva gayové vychovají dalšího gaye. O nesmyslnosti tohoto argumentu asi nemá smysl vůbec hovořit, kdyby to tak bylo, homosexualita by nemohla ani existovat.
Pokud tedy lidé dojdou vnitřně k souhlasu s tím, že pokud """tolerují""" stejnopohlavní páry, je nesmysl bránit jim v adopci dětí, jen proto, že jim to přijde "divné", ač pro dítě je to zřejmě lepší, tak začnou často zpochybňovat vůbec existenci odlišné sexuality. Ta je mnohdy nazvána nechutnou, zvrácenou, nepřirozenou...ale to už je samozřejmě na jinou debatu.
Závěrem, adopce dětí stejnopohlavními páry je stejně dobrá a zároveň stejně špatná, jako jakákoliv jiná adopce. Ať si mí konzervativní kolegové říkají, co chtějí. Samozřejmě, je to muž a žena, kdo je schopen zplodit dítě. Nicméně již zplozené dítě se bude mít u náhradní rodiny s velkou pravděpodobností lépe, než v dětském domově. A je to zde nepodstatné, zda-li mu domov a lásku dají náhradní rodiče toho nebo toho pohlaví.
Komentáře
Okomentovat