Můj pohled na MS 2018

Před týdnem a pár dny skončilo hokejové MS a já bych se k němu rád nějakým způsobem vyjádřil, stejně jako dalších 10 milionů nadaných trenérů :-)

Největšími favority byli ve skupině A Švédsko a ve skupině B Kanaďané, tedy oba loňští finalisté. Švédové opět přivezli fantastický tým, do obrany přijeli dva z vůbec nejlepších ofenzivních obránců vůbec, Oliver Ekman-Larsson a John Klingberg, v útoku nechyběl dvojnásobný třicetigólový střelec Rickard Rakell nebo šikovný Mika Zibanejad. V průběhu turnaje navíc přijeli Filip Forsberg a Viktor Arvidsson. Bylo jasné, že Švédsko bude opět předvádět kvalitní ofenzivní hokej s hodně šancemi.

Ofenziva Kanady vypadal také famózně. Dost možná nejlepší hráč světa Connor McDavid, geniální nováček Matt Barzal, nebo Kyle Turris. Obrana sice nebyla tak hvězdná, ale Aaron Ekblad, Ryan Murray, nebo Marc-Eduard Vlasic nejsou rozhodně žádní žabaři.

Jeden favorit uspěl, druhý zklamal

Ve Švédsku musí být navýsost spokojeni, ve skupině ztratili jediný bod, když vyhráli se Slovenskem až v prodloužení, v play-off udolali bojovné Lotyše, rozstříleli USA (i díky famózně chytajícímu brankáři Nilssonovi) a ve finálové bitvě porazili Švýcarsko a obhájili titul mistrů světa, příští rok tak budou na Slovensku útočit na zlatý hattrick. Navíc se Švédsko vrátilo v žebříčku IIHF na druhou pozici, o kterou přišli po ZOH 2018, kdy prohráli s Německem ve čtvrtfinále a dostalo se před ně Rusko. To naopak ve čtvrtfinále prohrálo letos. 

To Kanaďané naopak spokojení nebudou. V turnaji dokázali porazit de facto pouze jednoho silného soupeře. Ve skupině prohráli s USA i s Finskem, navíc ztratili bod s Lotyšskem. Ve čtvrtfinále sice udolali Rusko, ale v semifinále padli se Švýcarskem a v boji o bronz podruhé prohráli s USA. Jako kdyby Connor McDavid přivezl do Dánska Edmontonský syndrom. V dresu Oilers se stal podruhé za sebou nejproduktivnějším hráčem ligy, ale jednou vypadl v prvním kole play-off a podruhé se do play-off vůbec nedostal. Tady skončil v bodování třetí, ale z medaile se neradoval. 

Překvapení turnaje - Švýcarsko

Švýcarsko opět dokázalo zaskočit hokejový svět, když porazilo Finsko, Kanadu a ve finále je nedělilo moc ani od senzační výhry nad Švédskem. Pro Švýcarsko je to tak druhá medaile za posledních 6 let, v roce 2013 podobně šokovali na MS ve Stockholmu a také postoupili až do finále, kdy také prohráli se Švédskem. 

V reakci na to se mezi českými fanoušky často objevovaly názory, že jsou Švýcaři už lepší, než my, když za ty roky nemáme žádnou medaili. Dovolím si trochu oponovat. V první řadě, Švýcaři v těch letech 2013 - 2018 sice získali dvě medaile, ale dvakrát také nepostoupili ani do čtvrtfinále, jednou skončili ve skupině 5. a jednou dokonce až 6. za Norskem. Česko postoupilo do do čtvrtfinále vždy. Dvakrát se dostalo přes něj až do semifinále, bohužel na medaili nikdy nedosáhlo, ale dalo by se říct, že Švýcarsko v té době vyhrálo jen o dva zápasy play-off víc, což není moc známka toho, že by bylo nějak zvlášť lepší. Jen se mu vícekrát povedlo prokousat se k medaili, z dlouhodobého hlediska je však stále horší. 

Nemusíme koukat jen na senior reprezentaci, o stavu hokejové reprezentace hodně napoví MS juniorů. V něm Švýcarsko od roku 2012 obsadilo jednou 6. místo a po dvou 7., 8. a 9. Česko skončilo třikrát 6., třikrát 5. a naposledy dokonce 4.

Nicméně, na tomto MS Švýcarsko skvěle načasovalo svou formu, hlavně brankář. Ze začátku to na žádný zázrak nevypadalo, Švýcaři prohráli se všemi týmy z TOP 6 a ztratilo dokonce body v zápase s předposledním Rakouskem. Slovensku stačilo mít o dva body více a Švýcarsko by přeskočilo. Skvěle ale v play-off zachytal brankář Leonardo Genoni. V základní části to žádný zázrak nebyl, nedostal se na úspěšnost ani 90%, v play-off ale brankář Bernu ukázal, co umí. Na něm v podstatě stál úspěch Švýcarska, proti Finsku pochytal 32 střel, proti Kanadě dokonce 43! a proti Švédsku 35. 

Švýcarsko tak překvapilo, ale rozhodně se nejednalo o vzestup Švýcarského hokeje mezi naprostou elitu, nebýt Genoniho, Švýcarsko by dost možná neprošlo ani přes Finsko a v žádném případě nemůžeme čekat, že by najednou Švýcarsko bylo rok co rok adeptem na zlato. 

Zklamání turnaje - Bělorusko

Pro Bělorusko bylo na tomto turnaji všechno špatně. A upřímně, při pohledu na sestavu to není úplně překvapení. Bělorusko přijelo s nejslabším týmem v podstatě od roku 2005, od kterého se drželi v elitní skupině MS. Chyběla v podstatě všechna jména, která byla podepsaná pod největšími úspěchy Běloruska, postupů do čtvrtfinále v letech 06, 09, 14 a 15. Letos nepřijel ani jeden z bratrů Kosticinů, brankářské trojice Koval, Mezin (který ale jel jako asistent trenéra), Lalande, Kaljužni, Grabovski, nebo Děnisov. Navíc v průběhu turnaje (po třech zápasech) svaz odvolal trenéra Davea Lewise, což naznačuje, že někteří klíčoví hráči možná nejeli právě kvůli neshodám s trenérem. Ale nechci spekulovat.

Tak jako tak, Bělorusko na turnaji nezískalo ani jeden jediný bod a nebýt zoufalé Korei, možná by skončilo úplně poslední, zaslouženě tedy po 14 letech opouští elitní skupinu a spadlo do Divize I. Na jejich úkor se udrželo Rakousko, poprvé od roku 2004. Naopak překvapivě se dostala do elitní skupiny Velká Británie, spolu s Itálií. Bělorusko se propadlo o 3 pozice v žebříčku IIHF, je nyní až 14. 

A co Češi?

Na samostatnou kapitolu jsem si nechal Český národní tým. Letošní turnaj ukázal, že jestli se něčeho být nemusíme, je to brankoviště. Pavel Francouz i David Rittich chytali velice dobře a mnohokrát náš tým podrželi, oba do puntíku dělali co mají a chytili i spoustu puků "navíc". Francouz si zaslouženě vychytal smlouvu v Coloradu a od příští sezóny tak bude chytat v NHL. Letos byl také vyhlášen nejlepším brankářem KHL. A ani Rittich se nemusí bát, že by v Calgary o jeho kvalitách nevěděli. Dominik Hrachovina patří už druhým rokem k nejlepším brankářům nejvyšší finské ligy a je veřejností trochu neprávem přehlížen. 

V obraně už to bylo trochu horší. Kdo koukal na zápasy Švédska, které nakonec turnaj vyhrálo, nemohl si nevšimnout, že obránci jako Ekman-Larsson nebo Klingberg nemají problém projet s pukem do útočného pásma a založit v něm útok. Má to své opodstatnění, je rozdíl mezi tím, kdy 5 bránicích hráčů musí bránit 3 útočící hráče a kdy musí bránit 4, nebo klidně 5. Navíc mají díky tomu Švédi méně čitelnou hru, protože u obránce nikdy nevíte, jestli pojede sám, nebo rozehraje. V českém týmu se o tento moderní způsob hry, který je např. v NHL zcela běžný, pokoušel jen Libor Šulák, pro ostatní obránce jako kdyby útočné pásmo končilo dva centimetry za modrou čárou. V současném hokeji je velmi těžké uspět proti silným týmům bez kvalitních ofenzivních obránců.

Není to jen o zavezení, ale i o samotné hře v útočném pásmu. Pohybliví obránci mohou rozhodit postavení soupeře, založit překvapivou akci, unavit bránící hráče. Současný hokej už není o tom, stát na správných místech a posílat si puky. Dnes je to právě o tom pohybu a český tým s tím má problém a do velké míry je to způsobeno právě absencí ofenzivních obránců, nebo celkově obránců, co dokáží s pukem v útočném pásmu pracovat, nemusí to být přímo čistě ofenzivní obránce, i spoustu defenzivněji laděných hráčů napříč různými ligami hraje hodně s pukem. 

Jinak byla obrana v rámci celého turnaje tak nějak průměrná. Nijak nevyčnívali Michal Jordán s Radkem Gudasem, Filip Hronek nebyl kromě zápasu se Švédskem moc vidět a Moravčík se Skleničkou občas působili, jako kdyby se teprve rozkoukávali. Paradoxně asi nejvíc se mi z obránců kromě Libora Šuláka líbil Jakub Krejčík, který odehrál jen 4 zápasy. 

Útok nakonec nevypadal tak špatně, ačkoliv několik hráčů výrazně propadlo, nejvíce asi Roman Červenka, který jako křídlo první, později druhé, lajny nasbíral dvě asistence, což je opravdu velice slabý výsledek, zvlášť, když byl také kapitánem (nedokážu posoudit jeho vliv v kabině, ale na ledě, i při komunikaci s rozhodčími, rozhodně nepůsobil jako dobrý kapitán). A nejde jen o body, Červenka někdy působil, jak kdyby hrál své první MS, nestřílel v tutovkách, kazil jednu nahrávku za druhou, zavážel sice pěkně puky do útočného pásma, ale bohužel tam o ně obvykle přišel ještě dřív, než s nimi stačil něco vymyslet. Závratné výkony nepředváděl ani Radek Faksa a nějaký ten bod navíc se možná čekal i od Tomáše Plekance, ačkoliv bylo od začátku jasné, že jeho role bude ryze defenzivní. Moc se nechytil ani Filip Chytil a i přes několik opravdu pěkných akcí bych lépe než za 3 nehodnotil ani Martina Nečase, který sice dokázal otravovat soupeře svou rychlostí a energií, ale samotný výkon zas tak dobrý nebyl. 

Naopak potěšil výkon Dominika Kubalíka, v defenzivní části hry sice plaval jak novorozenec v bazénu, dopředu se mu dařilo. Největším překvapením pro mě byl asi Tomáš Hyka, který hrál velmi dobře. Ofenzivu samozřejmě dost ovlivnili Davidové z Bostonu, kteří si výborně sedli s Jaškinem a společně vytvořili údernou formaci. Hráli sice pořád velmi dobře, ale od senzačního zápasu s Ruskem, kdy Pastrňák získal 3 body a Krejčí 4, šel jejich výkon poněkud dolů a v zápase o všechno se jim i díky dost těsné obranné lajně USA příliš nedařilo. Nicméně i tak byl jejich celkový výkon na turnaji velmi dobrý. Velmi dobře hrál do svého zranění Andrej Nejstrašil. 

Kdybych měl říct celkově, tak na mě český tým občas působil, jako kdyby nevěděl, čí je. Nechával se často rozhodit a nepůsobil zrovna jako adept na zlato a to i přesto, že porazil Rusko a nebyl daleko od výhry se Švédskem. Na druhou stranu, český tým se musel obejít bez spousty dřívějších stálic, hlavně v obraně, byla znát absence hráčů jako Jeřábek, Kempný, nebo Šimek a spousta nových jmen byla také v útoku a pokud bychom měli brát letošní výkon hráčů na MS jako ukázku budoucí generace, nevypadá to úplně špatně. Mé pocity jsou tedy takové průměrné. Nepochybuji o tom, že patříme do elitní šestky, na druhou stranu, elitní trojka nám uniká a 4. a 5. pomalu ale jistě také. Na druhou stranu, před Německem a Švýcarskem máme pořád poměrně náskok a věřím tomu, že až současná generace trochu doroste, půjdeme výš a výš :)