Francie se zákazem telefonů ve školách vrátila o 20 let zpět
V posledních dnech prolétla internetem novinka z Francie, kde tamní parlament schválil zákon, který zakazuje používání mobilních telefonů (a dalších komunikačních zařízení) na školách, kam chodí žáci do 15 let (více zde). Pročetl jsem si různé názory názory zástupců české společnosti a rád bych také přihodil pár svých poznámek.
Já osobně jsem z takové té "mezigenerace", která rostla spolu s růstem telefonů. Vyrůstal jsem v době, kdy už mobily existovaly, ale nebyly tak samozřejmou součástí každé domácnosti jako dnes. Ještě jsem stihl zažít hledání čísla na pevnou linku ve Zlatých Stránkách, stihl jsem zažít dobu, kdy se ve škole domlouvalo, kdy a kde se venku sejdeme, a dobu, kdy byl na škole v přírodě můj jediný komunikační nástroj s rodiči dopis.
Stejně tak jsem ale zažil lyžák, kde už měl téměř každý internet v mobilu, tábor, kde jsem byl za hvězdu díky tomu, že jsem ostatním posílal staré Java hry, a taky situaci, kdy mi sociální sítě pomohly se začlenit na střední škole, obzvlášť, když se v mé třídě většina lidí vzájemně alespoň od vidění znala, zatímco já byl úplně nový. Zažil jsem vzestup chytrých telefonů, půjčoval jsem si od spolužáka zbrusu nový, první model iPhonu, sám jsem potom měl Android v době, kdy verze 1.6 byla žhavou novinkou a jeho komunita byla oproti té současné tak 1%.
Zkrátka a jednoduše, myslím si, že jsem dostatečně zažil "starou dobu", abych to mohl posoudit lépe, než současní žáci 9. tříd, a zároveň jsem dostatečně zažil "novou dobu", abych to mohl posoudit lépe, než generace mých rodičů (ačkoliv zrovna moji rodiče také nejsou zrovna příznivci těchto zákazů). Samozřejmě z pohledu studenta. Pochopitelně, že např. učitelé budou mít zase jiný názor. Ale to teď není podstatné. Koneckonců, je to můj blog.
A mohu to docela dobře posoudit ještě z jednoho úhlu pohledu, má sestra totiž chodí na základní školu, kde právě tento rok také zakázali používání mobilních telefonů. Na třídních schůzce to třídní učitelka okomentovala tak, že "žáci s telefony zlobí". Ze začátku jsem váhal, jestli to myslí vážně, ale podle všeho opravdu myslela. Bože můj! Žáci zlobí! Za to určitě mohou ty zpropadené telefony a Facebooky, protože před 50 lety žáci nikdy nezlobili, všichni seděli ve svých lavicích a ani se nepohnuli!
Ano, děti zlobí, tak jim zakážeme telefony. Přemýšlel někdo nad tím, proč ty děti zlobí? Zlobí proto, že se nudí. Není to tak dávno, co jsem do školy chodil a dobře si pamatuji, kdy jsem byl na telefonu. Nebylo to proto, že bych na něm byl závislý, že bych nevydržel chvíli bez her, bez chatování, bez displeje. Prostě a jednoduše jsem se nudil. Jak taky jinak, většina psychologů potvrzuje, že ani průměrný dospělý člověk není schopen udržet plnou pozornost 45 minut. Natožpak dítě. Neříkejte, že si nepamatujete chvíle ve škole, kdy jste se prostě uprostřed hodiny zakoukali z okna, nebo se trochu zatoulali v myšlenkách a nedávali pozor. Já si to pamatuji. A pamatuji si to už z prvního stupně základní školy, kdy jsem telefon do školy nenosil, snad jsem ho ani neměl. Pamatuji si ty nekonečné hodiny, kdy jsem si s hlavou opřenou o ruku myslel na svoje věci ve chvíli, kdy nám učitelka vykládala, co jsou pícniny.
Jaký je rozdíl mezi tím, jestli těch 10 nudných minut strávím koukáním z okna, které mi budou učitelé tolerovat, nebo koukáním do telefonu. Není to koukání do telefonu koneckonců pro samotné učitele lepší, než abych si povídal se sousedem, nebo cvakal propiskou? Při koukání do telefonu je žák v klidu, de facto vlastně nezlobí.
Současným způsobem se v žácích vytváří dva základní problémy. Problém č.1. je spíše psychologický, nebo možná až filosofický, a asi nejsem dostatečně vzdělaný, abych ho dokázal dostatečně popsat a vyřešit. Je to problém s tím, že nepovažuji za prospěšné vynucovat si pozornost žáků násilím (byť "pouze" psychickým) a nařizovat jim "teď budeš poslouchat, co já řeknu, všechno si to pěkně zapamatuješ, a až se Tě na to zeptám, tak mi to zopakuješ". Přijde mi to absurdní a kontraproduktivní. Dovolím si tvrdit, že 90% učiva základní školy jsem zapomněl. Převážně veledůležité faktické informace, jako rozdíl mezi orlem skalním a orlem jestřábím, jména všech dětí a manželek Karla IV. a v neposlední řadě rozlohu Zimbabwe.
A tím se dostávám k problému č.2. Ve školách obecně existuje posledních 10 let, kdy se začala rozšiřovat různá přenosná zařízení s internetem a podobně, jakási atmosféra, která říká "hledání věcí na internetu je špatné, používání telefonu k obyčejným věcem je špatné, ten, kdo si najde informaci v papírové encyklopedii a pamatuje si ji o 2 dny déle, než ten, kdo si ji přečetl na Wikipedii, je lepší, chytřejší a vzdělanější člověk".
Na některých školách už došli tak daleko, že dokonce zakazují Wikipedii jako zdroj k různým referátům a laboratorním pracím a pomalu vám dají automaticky za 1, pokud uvedete jako zdroj alespoň 1 papírovou knížku, a další 1 dostanete automaticky za to, že napíšete referát ručně, a ne na počítači. Tento přístup má samozřejmé svůj důvod. Přece jen, "ten, kdo to napíše ručně z papírové učebnice si s tím dá víc práce, než ten, kdo to jen okopíruje z Wikipedie". To je jistě pravda, ale je skutečně doba strávená na jeho vypracování určujícím parametrem kvality referátu? Ano, jistě je k smíchu, když někdo zkopíruje text z Wikipedie a vytiskne ho i s odkazy, logem, menu a footerem. Na druhou stranu, kromě strávené doby, v čem je to jiné, než když někdo jen tupě přepíše text z učebnice?
Co je určujícími parametry kvality referátu? Je to zpracování informací, jejich pochopení a schopnost předat tyto informace posluchačům či čtenářům referátu. A pokud někdo dokáže správně zpracovat faktické informace z Wikipedie, či jiného internetové zdroje, a na počítači je hezky a srozumitelně sepsat, je to přece mnohem záslužnější a pro jeho budoucnost užitečnější, než kdyby jen opsal z učebnice text, kterému ani pořádně nerozumí. No a co, že nemusel informace hledat ve 20 různých knihách 3 hodiny, ale našel je za 10 vteřin na internetu. Od toho přece internet je, aby byly informace dostupnější. Hledání v knihovně a knihách není dovednost, kterou se žák musí naučit, protože se bez ní v budoucnu neobejde, naopak, hledání na internetu je užitečná dovednost, kterou člověk v dnešním světe potřebuje. Můžu se zbláznit, když mi někdo řekne, že něco na internetu nenašel a já to najdu na prvním odkazu, jen proto, že se umím správně zeptat a v onom výsledku použít CTRL+F.
Stále se objevují lidé, kteří upozorňují na to, že Wikipedie (a vůbec internet) není důvěryhodný zdroj, protože "tam může psát každý". Ano, může tam psát každý. A právě proto je to důvěryhodnější. Když někdo napíše učebnici, nechá udělat 20 000 výtisků a pak zjistí, že na stránce 50 napsal chybu, tu chybu už nikdy nikdo neopraví. Když po dvou letech dojde k vědeckému průlomu a celá kapitola 10 se stane neplatnou, nikdy ji nikdo nesmaže. Bude tam tak dlouho, dokud škola nenakoupí nové učebnice. Na internetu? Přepsání chyby na straně 50 zabere minutu, neplatná kapitola 10 může být den po průlomu smazána a do týdne tam může být nová. Navíc přímo otevřené zdroje jako Wikipedia mají ještě jeden skvělý mechanismus, a to je zpětná komunitní kontrola. Řekněte si upřímně, kolikrát v životě jste vy sami, nebo někdo z vašich známých záměrně napsali na Wikipedii nepřesnou a zavádějící informaci (nemám na mysli, když někam schováte sprosté slovo, nebo napíšete nějakou očividnou kravinu, ale skutečnou dezinformaci). Těchto lidí je mnohem méně, než je všeobecná představa v ČR. A na každého takového člověka je mnohonásobná převaha lidí znalých konkrétního oboru, kteří informace od těchto lidí hledají a přepisují. Neříkám, že by měl kdokoliv bezmezně věřit tomu, co je na Wikipedii. Samozřejmě, pokud se vám něco nezdá, zkontrolovat to jinde není na škodu. Ale automaticky považovat Wikipedii za nedůvěryhodný zdroj, na který se nedá vůbec spoléhat, je hloupost.
Nakonec, jsou to právě učitelé, jejichž část tak vehementně odmítá Wikipedii, kteří mohou žákům ukazovat ty důvěryhodné zdroje. Doporučená literatura k tématu je přežitek. Kdo se o téma chce zajímat, literaturu si najde sám (na internetu), kdo nechce, ani si název knížky nezapíše (vlastní zkušenost). Ale webové stránky? To už je jiná! Ono by to od takových učitelů bylo mimo jiné i docela fér. Není totiž úplně v pořádku žákům zakázat určité zdroje, ale na druhou stranu jim neukázat alternativu. Myslím internetovou alternativu, pro ty, kteří nechtějí být při vzdělávání zaseknutí před 20 lety. A nebo ještě lépe. Co takhle ty důvěryhodné materiály žákům přímo zprostředkovat! Vytvořit jednoduchou webovou stránku je dnes otázka chvíle i pro člověka, který v životě neviděl zdrojový kód. Nebo, pokud nechce být až tolik moderní, třeba jim posílat dokumenty či prezentace na e-mail.
Čeho tím docílí? Přece toho, co celou dobu chtějí! Přece nenutí žáky, aby si psali zápisky, z nějakého vlastního rozmaru, či potřeby. Dělají to pro jejich dobro, aby všichni měli zápisky, tak co je lepší, než ty zápisky žákům v elektronické podobě předat. Navíc, měli by neprůstřelný argument na oblíbenou hlášku "ale já jsem chyběl a ještě nemám zápisky", "ha, máš je na mailu, simulante!".
Já chápu, že se na celou problematiku koukám očima žáka. Liberálního žáka a technologického nadšence. Který navíc píše jako prase, takže po sobě sotva něco přečte, a který kvůli své roztržitosti vydrží dávat pozor sotva 10 minut. A je mi jasné, že i dnešní učitelé asi v době, kdy chodili do školy, měli problém se "středověkými" postupy svých učitelů, je to asi přirozené. A těžko bude kdokoliv nutit starou matikářku, aby v 60ti začala posílat mailem postup řešení rovnic. Jde mi o to, že školy jako celek vesměs zatím stále odmítají přechod k nějakému zásadně modernějšímu přístupu k výuce. Ano, máme samozřejmě hromadu škol, používající Bakaláře, Moodle, Office 365, vysoké školy mívají dokonce vlastní systémy, skrze které se dají dělat i zkoušky (i když je pravda, že soudím podle své zkušenosti na FIT ČVUT, která bude v tomto ohledu nejspíš jedním z lídrů).
Ale stále přetrvává přístup, že by se věci měli pamatovat nazpaměť a jakákoliv pomůcka je naprosto nepřípustná. A je otázka, jestli to je přístup, který žákům pomáhá v budoucím životě. Mohu soudit z vlastní zkušenosti, že spíš ne. Jsem programátor a má zkušenost je taková, že pokud si potřebuji najít přesnou syntaxi některé operace, pořadí argumentů ve funkci, či dokonce její přesný název, prostě si to po pár vteřinách Googlení najdu. Napíšu, a programuji dál. Pokud budu tu samou věc znovu potřebovat za půl roku, najdu si to znovu. Pokud ji budu potřebovat 2x denně, brzy si ji samovolně zapamatuji. A není to jen v případě programování, a jen v případě mě. Je to obecná vlastnost drtivé většiny lidí a je smutné, že ji školní metody zcela ignorují.
Abych se vrátil k argumentu o něco výše. Když jsme v zeměpise brali Afriku, jistě jsem věděl, jaká je rozloha Zimbabwe. Jistě jsem to napsal do testu a jistě jsem za to dostal 1. Za to, že jsem si zapamatoval na týden jedno číslo. Co vím o Zimbabwe teď? Je to stát někde v Africe. Víc vědět nepotřebuji.
Někdo může argumentovat všeobecnou vzdělaností. Ano, někdo, kdo z hlavy ví, jaká je rozloha Zimbabwe, mě bude považovat za nevzdělaného a hloupého. Podobně, jako já budu považovat za hloupého a nevzdělaného někoho, kdo si bude myslet, že je Zimbabwe město ve Francii. Ale pojďme si ujasnit jednu věc a to tu, podle čeho vlastně určujeme hodnotu informace?
V první řadě asi podle toho, jakou užitnou hodnotu pro nás má právě teď a tady. Nulovou. Jakou užitnou hodnotu pro nás může mít tato informace v budoucnu? Možná v Chcete být milionářem? Možná když budu sčítat rozlohy všech zemí, abych spočítal rozlohu celé pevniny na Zemi? Na to navazuje další otázka - jak snadno je pro mě informace v budoucnu dosažitelná? Drtivou většinu času mám k dispozici internet, tedy je to otázka asi tak 10 vteřin. A když nebudu mít k dispozici internet? Pravděpodobnost, že budu bezpodmínečně potřebovat znát rozlohu Zimbabwe v době, kdy zrovna nemám internet, je tak strašně malá, že je až zanedbatelná. Takových informací totiž jsou doslova miliardy. A nakonec - je pro mě informace užitečná z pohledu "poučení se z minulosti"? Ne.
Tedy je zřejmé, že informace o rozloze Zimbabwe je pro více než 99% obyvatel ČR zcela a naprosto nepodstatná. A nejspíš pro více než 99% lidí na světe, včetně obyvatel Zimbabwe. Ruku na srdce, opravdu si všichni pamatujeme přesnou rozlohu ČR? A pokud ano, kolikrát v životě jsme to skutečně využili. A pokud to bylo více než 0x, je jisté, že by ta informace nebyla dohledatelná v řádu vteřin? Všeobecná vzdělanost by přece neměla v žádném případě být o pamatování si nepodstatných informací. Pojďme si ten samý vzorec pro hodnotu informace vyzkoušet na samotné informaci o tom, že Zimbabwe je stát v Africe.
Má to pro mě nějakou hodnotu teď a tady? Asi spíš ne. Může to mít pro mě hodnotu v budoucnu? Vlastně ano. Může mi být někým blízkým sděleno, že tam jede na dovolenou. Mohu tam být poslaný na pracovní cestu. Moje dítě to může zaslechnout v TV a zeptá se mě, kde to je. V takových případech budu rád, že to vím. Jak snadno pro mě bude informace v budoucnu dosažitelná? Kdykoliv, kdy jsem na internetu. Předá mi tato informace nějakou zkušenost z minulosti? Za určitých podmínek možná, bude-li někdo mluvit o historii Afriky, ale spíše ne.
Vidíme, že informace o tom, že Zimbabwe je stát v Africe sice také nepatří mezi nejdůležitější znalosti na světě, nicméně je mnohonásobně hodnotnější, než informace o jeho rozloze. A takto bychom mohli poměrně snadno pokračovat. Samozřejmě, tvrzení, že "děti se mají učit to, co budou potřebovat" je dost přitažené za vlasy, obzvlášť na základní škole, kdy nikdo pořádně neví, co budou potřebovat. Navíc i to je v zásadě proti tomu, o čem tu mluvím. Můžeme se dohadovat o tom, co dítě bude nebo nebude potřebovat, ale těžko se budeme dohadovat o tom, co dětí baví nebo nebaví. Takže se děti mají učit jen to, co je baví?
Svým způsobem. Například, já sám jsem se naučil číst už ve školce. Ne proto, že by mě to učili rodiče, ale proto, že jsem tu dovednost považoval za užitečnou, chtěl se ji naučit a věděl jsem, že pro mě bude prospěšná. Věděl jsem to navzdory tomu, že mi bylo sotva 5 let. Stejně jako jsem v 6 letech usoudil, že sčítání a odčítání asi k něčemu bude, zatímco druhy obilnin ne. Stejně tak jsem v 5. třídě došel k závěru, že nemá smysl před hodinou opisovat od ostatních žáků "referát" o Bedřichu Smetanovi, protože mi to nic nedá a jen mi to ukradne už tak krátkou přestávku. Myslím, že kdybych se dnes kohokoliv ze svých tehdejších spolužáků zeptal na cokoliv z toho referátu, nevěděli by to. Děti nejsou v zásadě hloupé a dokáží sami poměrně slušně určit, co je pro ně podstatná informace a co ne. Navíc každý rodič (nebo v mém případě starší sourozenec) dobře ví, jak jsou děti zvídavé. A jak pro ně musí být těžké tu zvídavost potlačit a sedět 45 minut bez mluvení a ptaní na místě. A získávaní informací, které je v tu chvíli vůbec nezajímají.
V tu chvíli. Nikdo neříká, že by je to nezajímalo někdy jindy. Opět vlastní zkušenost. Mě by třeba o pár měsíců později zajímalo, jak se nazývá mládě krávy. Jenže když si poprvé otevřete encyklopedii o vesmíru a začtete se, v tu chvíli vás vůbec nezajímá nic jiného a chcete mluvit jen a jen o vesmíru, ptát se na všechno možné. Ale nemůžete, protože paní učitelka na vás v jednu chvíli huláká, proč nedáváte pozor, pak vás nutí psát si "kravička + býk = telátko" a o 20 minut později na vás vyjede, že ošklivě píšete. A neřeknete jí, že vás teď nezajímá nějaké špatně napsané telátko, ale jak daleko je jeden světelný rok.
Pochopitelně je nemožné, aby učitelé učili každé dítě ve škole v jednu chvíli něco jiného, podle toho, co ho zrovna teď baví. Od toho je unschooling, který v ČR bohužel není legální. Ale jde o to, aby dítěti nebylo bráněno zajímat se o to, o co se právě zajímá. Jistě, zeptat se v hodině Čj na délku světelného roku asi úplně nejde. Ale proč by si dítě nemohlo číst o vesmíru, když ho má plnou hlavu a v hodině zrovna musí číst přihlouplou básničku.
A tento princip neplatí jen u malých dětí. Platí i u středoškoláků. Nedokážu vysvětlit, jak frustrující pro mě bylo po hodině programování, kdy nám učitel zadal nějaký zapeklitý úkol a já ho nestihl vyřešit, přejít na hodinu ekonomie. A na ekonomii se soustředit, když jsem měl v hlavě rozdělaný program. Přitom jindy by mě ekonomie i zajímala. Nebyl to pro mě zbytečný předmět, ačkoliv jsme věci nebrali příliš do hloubky, pochopil jsem některé základní mechanismy. Ale zrovna v tu chvíli mě to prostě vůbec nezajímalo a už jsem se těšil domu, až doprogramuji ten zpropadený program. A pak bych si klidně s klidem na duši pročetl téma, které jsme brali na ekonomii.
Nejsou to učitelé, kdo často říká "děláte to pro sebe, ne pro nikoho jiného"? Je docela sprosté říkat, že něco děláme pro sebe, ale jakmile to děláme ve chvíli, kdy se učitel představuje, že budeme dělat něco, co zrovna chce on, je to špatně a zasloužíme si trest. My přece víme mnohem lépe, co potřebujeme a co ne, obzvlášť na střední škole.
Jak si to tedy vlastně představuji? Popravdě, dost podobně, jako jsem to zažil na vysoké škole, která má podle mě k modernímu školství asi nejblíže. Přednášky probíhaly velice benevolentně. Kdo chtěl, poslouchal, kdo chtěl, hrál hry na notebooky, nebo na přednášce o matematické logice řešil domácí úkol na programování. Koneckonců, prezentace, kolem které se celá přednáška točila, byla k dispozici ke stažení. Nikdo nikoho nenutil hltat každé slovo, nikdo si nevynucoval pozornost "násilím". A přirozeně, ten, kdo to zkoušel, a hrál si na toho klasického učitele, měl největší problém s kázní. Z ostatních přednášejících nebyla cítit žádná uměla nadřazenost a světe div se, studenti je sledovali. A když na to zrovna neměli chuť, nikdo je k tomu nenutil. A fungovalo to skvěle.
Takže to jde, dát žákům více volnosti a přesto je dostatečně vzdělat. Cílem přece není, resp. nemělo by být, "vychovat" ve škole děti jako přes kopírák. Aby každé vědělo a umělo to samé. Cílem vzdělání by mělo být dát dítěti, potažmo mladému člověku, příležitost objevit to, co mu jde, a co ho baví, a dát mu prostor se v tom rozvíjet.
No vida, tak jsem se z problému č.2 přece jen dostal k problému č.1 a zpochybnil celý systém školství. Nevadí. Je mi jasné, že v tak konzervativní zemi jako je ČR, jsou takovéhle nápady tabu. Vždyť "když já chodil do školy, tak žádný tyhle mobily nebyly a nikdo je nepotřeboval" a "já taky chodil do normálně do školy jako Ty a koukej, co ze mě vyrostlo *docvakne při sledování fotbalu dvacátou plechovku Braníka a sáhne si pro další*". Má smysl říkat, že před 1000 let nikdo neměl auta a taky nikomu nechyběla? Že i ta zpropadená televize, u které tráví polovinu času byla jednou nová a lidi žili i bez ní? Asi ne.
Může se zdát, že jsem se trochu vzdálil od tématu. Jak to celé souvisí se zákazem používání telefonů ve francouzských školách? Jednoduše. Francie dala jasně najevo, že nehodlá svěřit žákům jejich život do jejich vlastních rukou, ale bude jim i nadále říkat, co je pro ně nejlepší a co je pro ně špatné, protože vládní představitelé to prostě vědí lépe, než ten samotný člověk. A já doufám, na rozdíl od většiny internetových komentátorů, že se tím ČR inspirovat nebude a půjde raději cestou, která vytvoří svévolně přemýšlející a svobodomyslné lidi, spíše než univerzální šablonou tvarované osoby, připravené nastoupit do zajetých kolejí.
Mimochodem, rozloha Zimbabwe je 390 580km čtverečních. Schválně vyzkoušejte, jak dlouho si tu informaci budete pamatovat a kolikrát v životě ji využijete.
Já osobně jsem z takové té "mezigenerace", která rostla spolu s růstem telefonů. Vyrůstal jsem v době, kdy už mobily existovaly, ale nebyly tak samozřejmou součástí každé domácnosti jako dnes. Ještě jsem stihl zažít hledání čísla na pevnou linku ve Zlatých Stránkách, stihl jsem zažít dobu, kdy se ve škole domlouvalo, kdy a kde se venku sejdeme, a dobu, kdy byl na škole v přírodě můj jediný komunikační nástroj s rodiči dopis.
Stejně tak jsem ale zažil lyžák, kde už měl téměř každý internet v mobilu, tábor, kde jsem byl za hvězdu díky tomu, že jsem ostatním posílal staré Java hry, a taky situaci, kdy mi sociální sítě pomohly se začlenit na střední škole, obzvlášť, když se v mé třídě většina lidí vzájemně alespoň od vidění znala, zatímco já byl úplně nový. Zažil jsem vzestup chytrých telefonů, půjčoval jsem si od spolužáka zbrusu nový, první model iPhonu, sám jsem potom měl Android v době, kdy verze 1.6 byla žhavou novinkou a jeho komunita byla oproti té současné tak 1%.
Zkrátka a jednoduše, myslím si, že jsem dostatečně zažil "starou dobu", abych to mohl posoudit lépe, než současní žáci 9. tříd, a zároveň jsem dostatečně zažil "novou dobu", abych to mohl posoudit lépe, než generace mých rodičů (ačkoliv zrovna moji rodiče také nejsou zrovna příznivci těchto zákazů). Samozřejmě z pohledu studenta. Pochopitelně, že např. učitelé budou mít zase jiný názor. Ale to teď není podstatné. Koneckonců, je to můj blog.
A mohu to docela dobře posoudit ještě z jednoho úhlu pohledu, má sestra totiž chodí na základní školu, kde právě tento rok také zakázali používání mobilních telefonů. Na třídních schůzce to třídní učitelka okomentovala tak, že "žáci s telefony zlobí". Ze začátku jsem váhal, jestli to myslí vážně, ale podle všeho opravdu myslela. Bože můj! Žáci zlobí! Za to určitě mohou ty zpropadené telefony a Facebooky, protože před 50 lety žáci nikdy nezlobili, všichni seděli ve svých lavicích a ani se nepohnuli!
Ano, děti zlobí, tak jim zakážeme telefony. Přemýšlel někdo nad tím, proč ty děti zlobí? Zlobí proto, že se nudí. Není to tak dávno, co jsem do školy chodil a dobře si pamatuji, kdy jsem byl na telefonu. Nebylo to proto, že bych na něm byl závislý, že bych nevydržel chvíli bez her, bez chatování, bez displeje. Prostě a jednoduše jsem se nudil. Jak taky jinak, většina psychologů potvrzuje, že ani průměrný dospělý člověk není schopen udržet plnou pozornost 45 minut. Natožpak dítě. Neříkejte, že si nepamatujete chvíle ve škole, kdy jste se prostě uprostřed hodiny zakoukali z okna, nebo se trochu zatoulali v myšlenkách a nedávali pozor. Já si to pamatuji. A pamatuji si to už z prvního stupně základní školy, kdy jsem telefon do školy nenosil, snad jsem ho ani neměl. Pamatuji si ty nekonečné hodiny, kdy jsem si s hlavou opřenou o ruku myslel na svoje věci ve chvíli, kdy nám učitelka vykládala, co jsou pícniny.
Jaký je rozdíl mezi tím, jestli těch 10 nudných minut strávím koukáním z okna, které mi budou učitelé tolerovat, nebo koukáním do telefonu. Není to koukání do telefonu koneckonců pro samotné učitele lepší, než abych si povídal se sousedem, nebo cvakal propiskou? Při koukání do telefonu je žák v klidu, de facto vlastně nezlobí.
Současným způsobem se v žácích vytváří dva základní problémy. Problém č.1. je spíše psychologický, nebo možná až filosofický, a asi nejsem dostatečně vzdělaný, abych ho dokázal dostatečně popsat a vyřešit. Je to problém s tím, že nepovažuji za prospěšné vynucovat si pozornost žáků násilím (byť "pouze" psychickým) a nařizovat jim "teď budeš poslouchat, co já řeknu, všechno si to pěkně zapamatuješ, a až se Tě na to zeptám, tak mi to zopakuješ". Přijde mi to absurdní a kontraproduktivní. Dovolím si tvrdit, že 90% učiva základní školy jsem zapomněl. Převážně veledůležité faktické informace, jako rozdíl mezi orlem skalním a orlem jestřábím, jména všech dětí a manželek Karla IV. a v neposlední řadě rozlohu Zimbabwe.
A tím se dostávám k problému č.2. Ve školách obecně existuje posledních 10 let, kdy se začala rozšiřovat různá přenosná zařízení s internetem a podobně, jakási atmosféra, která říká "hledání věcí na internetu je špatné, používání telefonu k obyčejným věcem je špatné, ten, kdo si najde informaci v papírové encyklopedii a pamatuje si ji o 2 dny déle, než ten, kdo si ji přečetl na Wikipedii, je lepší, chytřejší a vzdělanější člověk".
Na některých školách už došli tak daleko, že dokonce zakazují Wikipedii jako zdroj k různým referátům a laboratorním pracím a pomalu vám dají automaticky za 1, pokud uvedete jako zdroj alespoň 1 papírovou knížku, a další 1 dostanete automaticky za to, že napíšete referát ručně, a ne na počítači. Tento přístup má samozřejmé svůj důvod. Přece jen, "ten, kdo to napíše ručně z papírové učebnice si s tím dá víc práce, než ten, kdo to jen okopíruje z Wikipedie". To je jistě pravda, ale je skutečně doba strávená na jeho vypracování určujícím parametrem kvality referátu? Ano, jistě je k smíchu, když někdo zkopíruje text z Wikipedie a vytiskne ho i s odkazy, logem, menu a footerem. Na druhou stranu, kromě strávené doby, v čem je to jiné, než když někdo jen tupě přepíše text z učebnice?
Co je určujícími parametry kvality referátu? Je to zpracování informací, jejich pochopení a schopnost předat tyto informace posluchačům či čtenářům referátu. A pokud někdo dokáže správně zpracovat faktické informace z Wikipedie, či jiného internetové zdroje, a na počítači je hezky a srozumitelně sepsat, je to přece mnohem záslužnější a pro jeho budoucnost užitečnější, než kdyby jen opsal z učebnice text, kterému ani pořádně nerozumí. No a co, že nemusel informace hledat ve 20 různých knihách 3 hodiny, ale našel je za 10 vteřin na internetu. Od toho přece internet je, aby byly informace dostupnější. Hledání v knihovně a knihách není dovednost, kterou se žák musí naučit, protože se bez ní v budoucnu neobejde, naopak, hledání na internetu je užitečná dovednost, kterou člověk v dnešním světe potřebuje. Můžu se zbláznit, když mi někdo řekne, že něco na internetu nenašel a já to najdu na prvním odkazu, jen proto, že se umím správně zeptat a v onom výsledku použít CTRL+F.
Stále se objevují lidé, kteří upozorňují na to, že Wikipedie (a vůbec internet) není důvěryhodný zdroj, protože "tam může psát každý". Ano, může tam psát každý. A právě proto je to důvěryhodnější. Když někdo napíše učebnici, nechá udělat 20 000 výtisků a pak zjistí, že na stránce 50 napsal chybu, tu chybu už nikdy nikdo neopraví. Když po dvou letech dojde k vědeckému průlomu a celá kapitola 10 se stane neplatnou, nikdy ji nikdo nesmaže. Bude tam tak dlouho, dokud škola nenakoupí nové učebnice. Na internetu? Přepsání chyby na straně 50 zabere minutu, neplatná kapitola 10 může být den po průlomu smazána a do týdne tam může být nová. Navíc přímo otevřené zdroje jako Wikipedia mají ještě jeden skvělý mechanismus, a to je zpětná komunitní kontrola. Řekněte si upřímně, kolikrát v životě jste vy sami, nebo někdo z vašich známých záměrně napsali na Wikipedii nepřesnou a zavádějící informaci (nemám na mysli, když někam schováte sprosté slovo, nebo napíšete nějakou očividnou kravinu, ale skutečnou dezinformaci). Těchto lidí je mnohem méně, než je všeobecná představa v ČR. A na každého takového člověka je mnohonásobná převaha lidí znalých konkrétního oboru, kteří informace od těchto lidí hledají a přepisují. Neříkám, že by měl kdokoliv bezmezně věřit tomu, co je na Wikipedii. Samozřejmě, pokud se vám něco nezdá, zkontrolovat to jinde není na škodu. Ale automaticky považovat Wikipedii za nedůvěryhodný zdroj, na který se nedá vůbec spoléhat, je hloupost.
Nakonec, jsou to právě učitelé, jejichž část tak vehementně odmítá Wikipedii, kteří mohou žákům ukazovat ty důvěryhodné zdroje. Doporučená literatura k tématu je přežitek. Kdo se o téma chce zajímat, literaturu si najde sám (na internetu), kdo nechce, ani si název knížky nezapíše (vlastní zkušenost). Ale webové stránky? To už je jiná! Ono by to od takových učitelů bylo mimo jiné i docela fér. Není totiž úplně v pořádku žákům zakázat určité zdroje, ale na druhou stranu jim neukázat alternativu. Myslím internetovou alternativu, pro ty, kteří nechtějí být při vzdělávání zaseknutí před 20 lety. A nebo ještě lépe. Co takhle ty důvěryhodné materiály žákům přímo zprostředkovat! Vytvořit jednoduchou webovou stránku je dnes otázka chvíle i pro člověka, který v životě neviděl zdrojový kód. Nebo, pokud nechce být až tolik moderní, třeba jim posílat dokumenty či prezentace na e-mail.
Čeho tím docílí? Přece toho, co celou dobu chtějí! Přece nenutí žáky, aby si psali zápisky, z nějakého vlastního rozmaru, či potřeby. Dělají to pro jejich dobro, aby všichni měli zápisky, tak co je lepší, než ty zápisky žákům v elektronické podobě předat. Navíc, měli by neprůstřelný argument na oblíbenou hlášku "ale já jsem chyběl a ještě nemám zápisky", "ha, máš je na mailu, simulante!".
Já chápu, že se na celou problematiku koukám očima žáka. Liberálního žáka a technologického nadšence. Který navíc píše jako prase, takže po sobě sotva něco přečte, a který kvůli své roztržitosti vydrží dávat pozor sotva 10 minut. A je mi jasné, že i dnešní učitelé asi v době, kdy chodili do školy, měli problém se "středověkými" postupy svých učitelů, je to asi přirozené. A těžko bude kdokoliv nutit starou matikářku, aby v 60ti začala posílat mailem postup řešení rovnic. Jde mi o to, že školy jako celek vesměs zatím stále odmítají přechod k nějakému zásadně modernějšímu přístupu k výuce. Ano, máme samozřejmě hromadu škol, používající Bakaláře, Moodle, Office 365, vysoké školy mívají dokonce vlastní systémy, skrze které se dají dělat i zkoušky (i když je pravda, že soudím podle své zkušenosti na FIT ČVUT, která bude v tomto ohledu nejspíš jedním z lídrů).
Ale stále přetrvává přístup, že by se věci měli pamatovat nazpaměť a jakákoliv pomůcka je naprosto nepřípustná. A je otázka, jestli to je přístup, který žákům pomáhá v budoucím životě. Mohu soudit z vlastní zkušenosti, že spíš ne. Jsem programátor a má zkušenost je taková, že pokud si potřebuji najít přesnou syntaxi některé operace, pořadí argumentů ve funkci, či dokonce její přesný název, prostě si to po pár vteřinách Googlení najdu. Napíšu, a programuji dál. Pokud budu tu samou věc znovu potřebovat za půl roku, najdu si to znovu. Pokud ji budu potřebovat 2x denně, brzy si ji samovolně zapamatuji. A není to jen v případě programování, a jen v případě mě. Je to obecná vlastnost drtivé většiny lidí a je smutné, že ji školní metody zcela ignorují.
Abych se vrátil k argumentu o něco výše. Když jsme v zeměpise brali Afriku, jistě jsem věděl, jaká je rozloha Zimbabwe. Jistě jsem to napsal do testu a jistě jsem za to dostal 1. Za to, že jsem si zapamatoval na týden jedno číslo. Co vím o Zimbabwe teď? Je to stát někde v Africe. Víc vědět nepotřebuji.
Někdo může argumentovat všeobecnou vzdělaností. Ano, někdo, kdo z hlavy ví, jaká je rozloha Zimbabwe, mě bude považovat za nevzdělaného a hloupého. Podobně, jako já budu považovat za hloupého a nevzdělaného někoho, kdo si bude myslet, že je Zimbabwe město ve Francii. Ale pojďme si ujasnit jednu věc a to tu, podle čeho vlastně určujeme hodnotu informace?
V první řadě asi podle toho, jakou užitnou hodnotu pro nás má právě teď a tady. Nulovou. Jakou užitnou hodnotu pro nás může mít tato informace v budoucnu? Možná v Chcete být milionářem? Možná když budu sčítat rozlohy všech zemí, abych spočítal rozlohu celé pevniny na Zemi? Na to navazuje další otázka - jak snadno je pro mě informace v budoucnu dosažitelná? Drtivou většinu času mám k dispozici internet, tedy je to otázka asi tak 10 vteřin. A když nebudu mít k dispozici internet? Pravděpodobnost, že budu bezpodmínečně potřebovat znát rozlohu Zimbabwe v době, kdy zrovna nemám internet, je tak strašně malá, že je až zanedbatelná. Takových informací totiž jsou doslova miliardy. A nakonec - je pro mě informace užitečná z pohledu "poučení se z minulosti"? Ne.
Tedy je zřejmé, že informace o rozloze Zimbabwe je pro více než 99% obyvatel ČR zcela a naprosto nepodstatná. A nejspíš pro více než 99% lidí na světe, včetně obyvatel Zimbabwe. Ruku na srdce, opravdu si všichni pamatujeme přesnou rozlohu ČR? A pokud ano, kolikrát v životě jsme to skutečně využili. A pokud to bylo více než 0x, je jisté, že by ta informace nebyla dohledatelná v řádu vteřin? Všeobecná vzdělanost by přece neměla v žádném případě být o pamatování si nepodstatných informací. Pojďme si ten samý vzorec pro hodnotu informace vyzkoušet na samotné informaci o tom, že Zimbabwe je stát v Africe.
Má to pro mě nějakou hodnotu teď a tady? Asi spíš ne. Může to mít pro mě hodnotu v budoucnu? Vlastně ano. Může mi být někým blízkým sděleno, že tam jede na dovolenou. Mohu tam být poslaný na pracovní cestu. Moje dítě to může zaslechnout v TV a zeptá se mě, kde to je. V takových případech budu rád, že to vím. Jak snadno pro mě bude informace v budoucnu dosažitelná? Kdykoliv, kdy jsem na internetu. Předá mi tato informace nějakou zkušenost z minulosti? Za určitých podmínek možná, bude-li někdo mluvit o historii Afriky, ale spíše ne.
Vidíme, že informace o tom, že Zimbabwe je stát v Africe sice také nepatří mezi nejdůležitější znalosti na světě, nicméně je mnohonásobně hodnotnější, než informace o jeho rozloze. A takto bychom mohli poměrně snadno pokračovat. Samozřejmě, tvrzení, že "děti se mají učit to, co budou potřebovat" je dost přitažené za vlasy, obzvlášť na základní škole, kdy nikdo pořádně neví, co budou potřebovat. Navíc i to je v zásadě proti tomu, o čem tu mluvím. Můžeme se dohadovat o tom, co dítě bude nebo nebude potřebovat, ale těžko se budeme dohadovat o tom, co dětí baví nebo nebaví. Takže se děti mají učit jen to, co je baví?
Svým způsobem. Například, já sám jsem se naučil číst už ve školce. Ne proto, že by mě to učili rodiče, ale proto, že jsem tu dovednost považoval za užitečnou, chtěl se ji naučit a věděl jsem, že pro mě bude prospěšná. Věděl jsem to navzdory tomu, že mi bylo sotva 5 let. Stejně jako jsem v 6 letech usoudil, že sčítání a odčítání asi k něčemu bude, zatímco druhy obilnin ne. Stejně tak jsem v 5. třídě došel k závěru, že nemá smysl před hodinou opisovat od ostatních žáků "referát" o Bedřichu Smetanovi, protože mi to nic nedá a jen mi to ukradne už tak krátkou přestávku. Myslím, že kdybych se dnes kohokoliv ze svých tehdejších spolužáků zeptal na cokoliv z toho referátu, nevěděli by to. Děti nejsou v zásadě hloupé a dokáží sami poměrně slušně určit, co je pro ně podstatná informace a co ne. Navíc každý rodič (nebo v mém případě starší sourozenec) dobře ví, jak jsou děti zvídavé. A jak pro ně musí být těžké tu zvídavost potlačit a sedět 45 minut bez mluvení a ptaní na místě. A získávaní informací, které je v tu chvíli vůbec nezajímají.
V tu chvíli. Nikdo neříká, že by je to nezajímalo někdy jindy. Opět vlastní zkušenost. Mě by třeba o pár měsíců později zajímalo, jak se nazývá mládě krávy. Jenže když si poprvé otevřete encyklopedii o vesmíru a začtete se, v tu chvíli vás vůbec nezajímá nic jiného a chcete mluvit jen a jen o vesmíru, ptát se na všechno možné. Ale nemůžete, protože paní učitelka na vás v jednu chvíli huláká, proč nedáváte pozor, pak vás nutí psát si "kravička + býk = telátko" a o 20 minut později na vás vyjede, že ošklivě píšete. A neřeknete jí, že vás teď nezajímá nějaké špatně napsané telátko, ale jak daleko je jeden světelný rok.
Pochopitelně je nemožné, aby učitelé učili každé dítě ve škole v jednu chvíli něco jiného, podle toho, co ho zrovna teď baví. Od toho je unschooling, který v ČR bohužel není legální. Ale jde o to, aby dítěti nebylo bráněno zajímat se o to, o co se právě zajímá. Jistě, zeptat se v hodině Čj na délku světelného roku asi úplně nejde. Ale proč by si dítě nemohlo číst o vesmíru, když ho má plnou hlavu a v hodině zrovna musí číst přihlouplou básničku.
A tento princip neplatí jen u malých dětí. Platí i u středoškoláků. Nedokážu vysvětlit, jak frustrující pro mě bylo po hodině programování, kdy nám učitel zadal nějaký zapeklitý úkol a já ho nestihl vyřešit, přejít na hodinu ekonomie. A na ekonomii se soustředit, když jsem měl v hlavě rozdělaný program. Přitom jindy by mě ekonomie i zajímala. Nebyl to pro mě zbytečný předmět, ačkoliv jsme věci nebrali příliš do hloubky, pochopil jsem některé základní mechanismy. Ale zrovna v tu chvíli mě to prostě vůbec nezajímalo a už jsem se těšil domu, až doprogramuji ten zpropadený program. A pak bych si klidně s klidem na duši pročetl téma, které jsme brali na ekonomii.
Nejsou to učitelé, kdo často říká "děláte to pro sebe, ne pro nikoho jiného"? Je docela sprosté říkat, že něco děláme pro sebe, ale jakmile to děláme ve chvíli, kdy se učitel představuje, že budeme dělat něco, co zrovna chce on, je to špatně a zasloužíme si trest. My přece víme mnohem lépe, co potřebujeme a co ne, obzvlášť na střední škole.
Jak si to tedy vlastně představuji? Popravdě, dost podobně, jako jsem to zažil na vysoké škole, která má podle mě k modernímu školství asi nejblíže. Přednášky probíhaly velice benevolentně. Kdo chtěl, poslouchal, kdo chtěl, hrál hry na notebooky, nebo na přednášce o matematické logice řešil domácí úkol na programování. Koneckonců, prezentace, kolem které se celá přednáška točila, byla k dispozici ke stažení. Nikdo nikoho nenutil hltat každé slovo, nikdo si nevynucoval pozornost "násilím". A přirozeně, ten, kdo to zkoušel, a hrál si na toho klasického učitele, měl největší problém s kázní. Z ostatních přednášejících nebyla cítit žádná uměla nadřazenost a světe div se, studenti je sledovali. A když na to zrovna neměli chuť, nikdo je k tomu nenutil. A fungovalo to skvěle.
Takže to jde, dát žákům více volnosti a přesto je dostatečně vzdělat. Cílem přece není, resp. nemělo by být, "vychovat" ve škole děti jako přes kopírák. Aby každé vědělo a umělo to samé. Cílem vzdělání by mělo být dát dítěti, potažmo mladému člověku, příležitost objevit to, co mu jde, a co ho baví, a dát mu prostor se v tom rozvíjet.
No vida, tak jsem se z problému č.2 přece jen dostal k problému č.1 a zpochybnil celý systém školství. Nevadí. Je mi jasné, že v tak konzervativní zemi jako je ČR, jsou takovéhle nápady tabu. Vždyť "když já chodil do školy, tak žádný tyhle mobily nebyly a nikdo je nepotřeboval" a "já taky chodil do normálně do školy jako Ty a koukej, co ze mě vyrostlo *docvakne při sledování fotbalu dvacátou plechovku Braníka a sáhne si pro další*". Má smysl říkat, že před 1000 let nikdo neměl auta a taky nikomu nechyběla? Že i ta zpropadená televize, u které tráví polovinu času byla jednou nová a lidi žili i bez ní? Asi ne.
Může se zdát, že jsem se trochu vzdálil od tématu. Jak to celé souvisí se zákazem používání telefonů ve francouzských školách? Jednoduše. Francie dala jasně najevo, že nehodlá svěřit žákům jejich život do jejich vlastních rukou, ale bude jim i nadále říkat, co je pro ně nejlepší a co je pro ně špatné, protože vládní představitelé to prostě vědí lépe, než ten samotný člověk. A já doufám, na rozdíl od většiny internetových komentátorů, že se tím ČR inspirovat nebude a půjde raději cestou, která vytvoří svévolně přemýšlející a svobodomyslné lidi, spíše než univerzální šablonou tvarované osoby, připravené nastoupit do zajetých kolejí.
Mimochodem, rozloha Zimbabwe je 390 580km čtverečních. Schválně vyzkoušejte, jak dlouho si tu informaci budete pamatovat a kolikrát v životě ji využijete.
Komentáře
Okomentovat