Nejsem vlastenec a nestydím se za to

Jak často brouzdám internetem, narážím na různé méně či více rozšířené postoje a názory. Jedním z těchto názorů, převážně z řad starší generace, je to, že my, mladí, jsme málo vlastenci. Že bychom potřebovali vojnu, abychom byli větší vlastenci, abychom byli víc hrdí na to, že jsme Češi. Skutečně bychom měli?

Co je vlastně vlastenectví. Dovolil jsem si zapátrat na internetu a dostal jsem se k definici jistého Stephena Nathansona, který stanovil základní 4 body patriotismu v národním slova smyslu, tedy po našem, "vlastenectví"

1. zvláštní náklonnost k vlastní zemi,
2. pocit osobní identifikace se zemí,
3. zvláštní zájem o blaho země a
4. ochota obětovat se pro dobro země.

Víte, já si hrozně rád pomáhám při přemýšlení tím, že se snažím nejprve definovat všechny pojmy a ona při určité definici spousta věci vyplyne sama na povrch, byť někdy trochu subjektivně (někdo by možná řekl, že manipulativně). Takže, co je vlastně země, nebo stát, chceme-li. A abychom byli konkrétní - co je vlastně náš stát, naše země? Je to území ohraničené jakousi napůl imaginární čárou (aka hranicí), na kterém žije něco přes 10 milionů lidí různých národností (ačkoliv jedna, ta "naše", ta česká, co do počtu ty ostatní výrazně převyšuje). Těchto 10 milionů obyvatel je pod hrozbou násilí nuceno dodržovat určitá pravidla chování, která odsouhlasila skupina několika málo jedinců, kteří byli vybrání v rádoby svobodné volbě ( ve skutečně svobodné volbě by se mohlo říct, že nechci, aby o tom, co budu nebo nebudu dělat nerozhodoval nikdo jiný, než já ) "z lidu", na které ale ten samotný lid v podstatě pouze nadává. To je realita naší země, našeho státu.

A já se ptám, cítím k této zemi zvláštní náklonnost? Dobrá otázka. Možná cítím jistou zvláštní náklonnost k místům, kde jsem strávil celý svůj dosavadní život. K našemu domu, k naší ulici, k naší čtvrti. Cítím se zde doma, znám to tu, mám na to spoustu hezkých vzpomínek. Mohu ale to samé říct o celé zemi? Cítil bych se doma i někde jinde? Na Praze 5, v Brně - městě, v Ostravě - Porubě?  Mohu cítit zvláštní náklonnost k místu, kde jsem nikdy nebyl? Které jsem nikdy neviděl, kterým jsem přinejlepším projížděl vlakem či autem? Kde se mi nikdy nestalo nic, co by stálo za zapamatování? Je oceňování toho, že se v dané zemi všude domluvím svým rodným jazykem a doplatím svou rodnou měnou, ukázkou zvláštní náklonnosti, nebo jen praktičností? A ta samá otázka platí i pro současný blahobyt, či bezpečnost. Jsem rád, že žiji na bezpečném území plném blahobytu, ale mohu říct, že mám díky tomu zvláštní náklonnost k celé zemi se vším, co se toho týká? Nemohu. Nemám žádnou zvláštní náklonnost k milionům lidí, které jsem nikdy neviděl. K tisícům a tisícům míst, na kterých jsem nikdy nebyl. K památkám, které pro mě nemají hodnotu, k historii, která mi nic neříká. K národu, ve kterém jsem v menšině.

Poslední poznámkou bych se rád přesunul k druhému bodu. Cítím pocit osobní identifikace se zemí? Tady mohu odpovědět zcela jednoduše - necítím. Necítím se být členem toho národa, který je v této zemi tím hlavním. V politických, ekonomických, sociologických, i těch nejběžnějších lidských otázkách mám jiné názory, jiné postoje, jiné myšlenky a hlavně...jiné priority, než lidé okolo mě. Nebudu říkat, že se stydím za svůj národ. Nemohu se stydět za něco, čeho se necítím být součástí. Vždyť být členem národa není biologická vlastnost, není to něco, s čím se člověk narodí a s čím umře. Je to o udržování nějakých národních tradic, nějaké národní kultury. A co když mi kultura národa, ve kterém jsem se narodil, zkrátka nic neříká, není mi sympatická, není mi blízká? Necítím se být Čechem. Ani Evropanem. Cítím se být člověkem, člověkem, který nechce být svazován ani černou linkou na mapě, ani něčím tak krátkozrakým a přízemním jako je národnost. Proč bych měl být omezován jedinou kulturou, jedinými tradicemi, když si můžu z každé kultury vzít to, co se mi líbí. Nemám vůči české zemi zášť, ani vůči českému národu. Ale nemohu říct, že bych se s něčím z toho osobně identifikoval. Když se sám sebe zeptám, kdo a co jsem, nenapadne mě slovo "Čech".

Zvláštní zájem o blaho země. V podstatě ano. Mám zvláštní zájem o blaho země, nicméně ne z důvodu vlasteneckých, ale z důvodů čistě sobeckých. Mám zájem o to, abychom se já a lidé, na kterých mi záleží, měli dobře a spokojeně. A proto mám samozřejmě zvláštní zájem o to, aby se Česku dařilo. Nicméně pokud bych se (i spolu s důležitými lidmi) odstěhoval do jiné země, tento zájem by téměř okamžitě přešel na tuto zem. Česko je pro mě něčím víc, dokud v něm žiji a tedy na něm závisí můj prospěch. Takže svým způsobem tento bod splňuji, ačkoliv asi ne tak, jak byl myšlený.

Ochota obětovat se pro dobro země? Jednoduše ne. Neobětoval bych se pro lidi, které neznám, ani pro kulturu, která mi není blízká, ani pro tradice, které ve většině případů nedodržuji. Nevidím důvod, proč bych pro cokoliv z toho měl cokoliv riskovat.

Tímto článkem nechci nikoho urazit, nebo komukoliv říkat, že jeho priority a postoje k vlastenectví jsou špatné, nebo cokoliv jiného. Chápu, že pro někoho národ něco znamená, chápu, že se někdo může cítit "hrdým Čechem" ale tvrdit, že nedostatečné vlastenectví mladých lidí je problém, nedejbože hrozba, a že se to musí napravit, ideálně vojnou, mi přijde neadekvátní. Nemyslím si, že je vlastenectví potřeba k životu. Není to jen o tom, že bych nechtěl být vlastencem v ČR. Nebudu žádným vlastencem. Kdybych si zařídil švýcarské občanství, nebudu švýcarský vlastenec. Nebyl bych ani hrdý Američan, hrdý Rus, hrdý Japonec.

Nejsem vlastenec a nemyslím si, že je to moje chyba.