Pár slov k MS IIHF 2019
Skončilo nám další MS a já bych k němu opět rád řekl pár slov.
Česko letos opět neprolomilo medailové čekání, ale většina z nás má asi z působení našich hokejistů docela dobrý pocit. A já víceméně také. Prolomili jsme čtvrtfinále a v následných zápasech hlavně také gólový půst z velkých zápasů. Naposledy jsme se do semifinále dostali v letech 2014 a 2015 a ani jednou se nám nepodařilo vstřelit branku, a to ani v následujících, naše skóre za poslední 4 medailové zápasy tedy bylo velice nelichotivých 0:11. I na OH jsme prohráli s převlečeným Ruskem 3:0, až s Kanadou jsme prohráli jen 6:4. Letos jsme v těch zápasech dali góly hned 3. Což sice pořád není nic moc, ale je to podstatně lepší. Pojďme si ale zrekapitulovat průchod celým turnajem.
Na úvod jsme sehráli naprosto parádní utkání se Švédskem. Nepamatuji si, kdy naposledy se nám podařilo na velkém turnaji Švédsko porazit takhle přesvědčivě v otevřené ofenzivní partii. Tenhle zápas nám dal hodně velké nadšení ohledně kvality naší ofenzivy. Následoval zápas s dalším skandinávským soupeřem, s Norskem. To je nás oblíbený soupeř, v 5. setkání od roku 2013 jsme jim už potřetí nasázeli sedmičku a opět ukázali, že nemáme v plánu ztrácet body se slabšími soupeři.
Pak přišel první varovný prst a to zápas s Ruskem. V něm se nám, na rozdíl od předcházejících zápasů, nepodařilo vstřelit rychlý úvodní gól, a pomalu jsme se dostali k tomu typickému českému hokeji, se kterým už kolik let nemůžeme uspět. Pomalý pohyb, málo střelby, typické české narážení do kvalitní obrany, které nejsme schopni procházet. Až přehnaná snaha hrát český hokej ze začátku tohoto milénia, spousta přihrávek, hra na prázdnou bránu...takhle už to ale dnes nejde a Rusko nám to dalo jasně najevo. I díky dobrému výkonu Patrika Bartošáka jsme prohráli 3:0 a úvodní nadšení trochu opadlo.
Druhý varovný prst přišel v první třetině utkání s Lotyšskem. Lotyši naší, trochu ospalé, obraně ukázali to, co našim hráčům chybělo proti Rusku. Nejprve nás v přesilovce vyšachovali sehranou akcí na jeden dotek a následně lotyšský kapitán projel obranou jako nůž skrz tofu a nekompromisně zakončil. Naštěstí se naši hokejisté dokázali vzpamatovat a zápas dovést do celkem pohodlného vítězství, ale druhý varovný prst zůstává zdvižen.
5. a 6. zápas vrátil hráčům i fanouškům klid a pohodu, snad nikdy se nám nepodařilo oba outsidery ve skupině porazit tak jednoznačně, jako se nám to podařilo letos, dvakrát 8:0 Italům i Rakousku a jasně se ukázalo, že česká ofenziva má velkou technickou kvalitu, jen ji dobře takticky využít...
No a před čtvrtfinále přišel třetí varovný prst a to zápas se Švýcarskem. V něm sice Češi opět prokázali ofenzivní kvality, jenže ve třetí třetině nás Švýcaři doslova zadupali do země svým pohybem, rychlostí a napadáním. Naši hráči chvílemi nevěděli, co se kolem nich děje a právem přišli o dvoubrankové vedení. Kdyby Švýcaři nepotřebovali bezpodmínečně 3 body, kdo ví, jak mohl zápas v prodloužení dopadnout. Na konečném umístění by to sice nic nezměnilo, ale na psychice určitě ano.
Ve čtvrtfinále na nás padl asi nejpřijatelnější soupeř, kterým bylo Německo. Ti hráli velmi podobný styl hokeje jako Švýcarsko a Češi tak měli příležitost se těsně po zápase ve skupině na klíčový zápas dobře připravit. A připravili. Od začátku byla jasně vidět Německá strategie. Urputně bránit a vysílat do útoku Leona Draisaitla. Našim hráčům se německou hvězdu podařilo celkem dobře ubránit, až na jednu, dvě akce, a ve třetí třetině definitivně zlomili německou defenzivu, která už prostě nestačila, navíc jediný gól Němcům v podstatě daroval Patrik Bartošák a Češi dokázali Němce nakonec ustřílet.
Pak ale přišlo semifinále a zápas s Kanadou. Ta vzala naše tři zdvižené prsty, zlámala je, a dala nám pořádné pěstí. Kanadští hráči nás svou hrou totálně potupily, proti kanadské taktice prostě naši hráči vůbec neměli žádnou zbraň. Kanada využila na 100% každé naše sebemenší zaváhání. Ten klid na hokejkách, ofenzivní reflexy, to je něco, co se mladí Kanaďané učí už od mladí a my jsme jim bohužel dávali příliš mnoho prostoru k tomu, aby to využili. Opět se ukázalo, jak dobře kanadský systém mládeže funguje, všichni prochází víceméně stejným systémem a na ledě je potom 20 hráčů, co dokáže dát gól. Ano, někdo jich dává více, někdo méně, ale každý jeden Kanadský hráč je schopný v klíčový okamžik zvednout puk, bez přemýšlení vystřelit z první, každý obránce je vždy připraven vjet do útoku a každý útočník připraven ho zastoupit. Jsou schopni perfektně držet přesilovkové formace, díky čemuž dokáží rozebrat, soupeře, protože nemusí koukat, jestli tam někdo stojí. Oni to prostě ví. Tyhle naučené a sjednocené herní zvyky dělají z Kanady tým, který dokáže vyhrát stříbro i s týmem bez velkých ofenzivních hvězd. A my jsme bohužel vůbec neměli patrony na to, jak jejich systém porazit.
No a prolomit tu medailovou smůlu jsme se mohli pokusit s Ruskem a překvapivě nechybělo mnoho. Ofenzivní síla Ruska byla doslova drtivá, vždyť v podstatě co hráč, to pojem - Malkin, Kucherov, Dadonov, Kuznetsov, Ovečkin, Kaprizov, Gusev, Anisimov a přes to všechno i Kovalčuk. To je 9 hráčů, co je schopno hrát plnohodnotnou ofenzivní roli v první lajně v NHL. Však také ruský trenér neváhal poslat na led hned 6 útočníků při power-play proti Finsku. Přitom ani v ruské obraně nebyli žádní žabaři. Orlov, Sergačjov, Zadorov, Zaicev, to jsou jména, která si vysloužila respekt i v NHL. Přesto Rusko prohrálo s Finskem a následně mělo namále i s námi. Bylo znát, že jakmile to chvíli nejde tak, jak si rusové představují, klid na hokejkách mizí. I proto je nejspíš Rusko v žebříčku IIHF až za Kanadou. A také toho na rozdíl od Kanady, nedokázali Češi náležitě využít. Rusko bylo během zápasu mnohokrát na zemi unavené a připravené na poslední ránu, ale ta ne a ne přijít a tak nakonec Rusko i díky jedinému muži, který zápas odehrál opravdu na 100%, Vasilevskemu, dokázali udeřit v samostatných nájezdech. Rozhodně jsme ale sledovali famózní utkání, které mělo vše, co utkání o bronz mít má a to včetně nervů doslova do poslední vteřiny, příjemná změna oproti utkání s Kanadou, která ukázala, že má pořád něco, co jiné týmy nemají, stále je o krok napřed a nebýt neuvěřitelné finské zarputilosti a obětavosti, slavili by zlato i s jedním z nejslabších týmů, co za poslední roky přivezli.
Navzdory semifinále a varovným prstům mám z působení našich hokejistů na letošním MS dobrý pocit. Přinejmenším jsme dávali góly, sice hlavně slabším soupeřům, ale dávali, i to je posun oproti minulým rokům. A co mě potěšilo úplně nejvíc -pořád máme kde brát. Nemáme sice tolik obrtalentů jako Kanada, nebo USA, dokonce ani tolik, jako Švédsko nebo Finsko, ale i tak dokážeme dát dohromady tým se zastoupením zkušených borců i velmi kvalitních mladých hráčů. Velkou radost mi dělá Dominik Kubalík, je mu teprve 23 let a má za sebou skvělou sezónu ve Švýcarské lize, kde vyhrál bodování, s povedeným turnajem na závěr. Dovolím si říct, že je to aktuálně nejlepší český hráč hrající v Evropě a to se dá čekat, že se ještě bude zlepšovat. Výborně hrál také Filip Hronek, který se dokonce stal nejlepším obráncem celého turnaje. Nezklamal ani Dominik Simon, ale ani Jakub Vrána nebo Filip Chytil, navzdory tomu, že se oba v některých zápasech nevešli do sestavy. Tihle hráči ukazují, že přece jen máme do budoucna kde brát.
Česko letos opět neprolomilo medailové čekání, ale většina z nás má asi z působení našich hokejistů docela dobrý pocit. A já víceméně také. Prolomili jsme čtvrtfinále a v následných zápasech hlavně také gólový půst z velkých zápasů. Naposledy jsme se do semifinále dostali v letech 2014 a 2015 a ani jednou se nám nepodařilo vstřelit branku, a to ani v následujících, naše skóre za poslední 4 medailové zápasy tedy bylo velice nelichotivých 0:11. I na OH jsme prohráli s převlečeným Ruskem 3:0, až s Kanadou jsme prohráli jen 6:4. Letos jsme v těch zápasech dali góly hned 3. Což sice pořád není nic moc, ale je to podstatně lepší. Pojďme si ale zrekapitulovat průchod celým turnajem.
Na úvod jsme sehráli naprosto parádní utkání se Švédskem. Nepamatuji si, kdy naposledy se nám podařilo na velkém turnaji Švédsko porazit takhle přesvědčivě v otevřené ofenzivní partii. Tenhle zápas nám dal hodně velké nadšení ohledně kvality naší ofenzivy. Následoval zápas s dalším skandinávským soupeřem, s Norskem. To je nás oblíbený soupeř, v 5. setkání od roku 2013 jsme jim už potřetí nasázeli sedmičku a opět ukázali, že nemáme v plánu ztrácet body se slabšími soupeři.
Pak přišel první varovný prst a to zápas s Ruskem. V něm se nám, na rozdíl od předcházejících zápasů, nepodařilo vstřelit rychlý úvodní gól, a pomalu jsme se dostali k tomu typickému českému hokeji, se kterým už kolik let nemůžeme uspět. Pomalý pohyb, málo střelby, typické české narážení do kvalitní obrany, které nejsme schopni procházet. Až přehnaná snaha hrát český hokej ze začátku tohoto milénia, spousta přihrávek, hra na prázdnou bránu...takhle už to ale dnes nejde a Rusko nám to dalo jasně najevo. I díky dobrému výkonu Patrika Bartošáka jsme prohráli 3:0 a úvodní nadšení trochu opadlo.
Druhý varovný prst přišel v první třetině utkání s Lotyšskem. Lotyši naší, trochu ospalé, obraně ukázali to, co našim hráčům chybělo proti Rusku. Nejprve nás v přesilovce vyšachovali sehranou akcí na jeden dotek a následně lotyšský kapitán projel obranou jako nůž skrz tofu a nekompromisně zakončil. Naštěstí se naši hokejisté dokázali vzpamatovat a zápas dovést do celkem pohodlného vítězství, ale druhý varovný prst zůstává zdvižen.
5. a 6. zápas vrátil hráčům i fanouškům klid a pohodu, snad nikdy se nám nepodařilo oba outsidery ve skupině porazit tak jednoznačně, jako se nám to podařilo letos, dvakrát 8:0 Italům i Rakousku a jasně se ukázalo, že česká ofenziva má velkou technickou kvalitu, jen ji dobře takticky využít...
No a před čtvrtfinále přišel třetí varovný prst a to zápas se Švýcarskem. V něm sice Češi opět prokázali ofenzivní kvality, jenže ve třetí třetině nás Švýcaři doslova zadupali do země svým pohybem, rychlostí a napadáním. Naši hráči chvílemi nevěděli, co se kolem nich děje a právem přišli o dvoubrankové vedení. Kdyby Švýcaři nepotřebovali bezpodmínečně 3 body, kdo ví, jak mohl zápas v prodloužení dopadnout. Na konečném umístění by to sice nic nezměnilo, ale na psychice určitě ano.
Ve čtvrtfinále na nás padl asi nejpřijatelnější soupeř, kterým bylo Německo. Ti hráli velmi podobný styl hokeje jako Švýcarsko a Češi tak měli příležitost se těsně po zápase ve skupině na klíčový zápas dobře připravit. A připravili. Od začátku byla jasně vidět Německá strategie. Urputně bránit a vysílat do útoku Leona Draisaitla. Našim hráčům se německou hvězdu podařilo celkem dobře ubránit, až na jednu, dvě akce, a ve třetí třetině definitivně zlomili německou defenzivu, která už prostě nestačila, navíc jediný gól Němcům v podstatě daroval Patrik Bartošák a Češi dokázali Němce nakonec ustřílet.
Pak ale přišlo semifinále a zápas s Kanadou. Ta vzala naše tři zdvižené prsty, zlámala je, a dala nám pořádné pěstí. Kanadští hráči nás svou hrou totálně potupily, proti kanadské taktice prostě naši hráči vůbec neměli žádnou zbraň. Kanada využila na 100% každé naše sebemenší zaváhání. Ten klid na hokejkách, ofenzivní reflexy, to je něco, co se mladí Kanaďané učí už od mladí a my jsme jim bohužel dávali příliš mnoho prostoru k tomu, aby to využili. Opět se ukázalo, jak dobře kanadský systém mládeže funguje, všichni prochází víceméně stejným systémem a na ledě je potom 20 hráčů, co dokáže dát gól. Ano, někdo jich dává více, někdo méně, ale každý jeden Kanadský hráč je schopný v klíčový okamžik zvednout puk, bez přemýšlení vystřelit z první, každý obránce je vždy připraven vjet do útoku a každý útočník připraven ho zastoupit. Jsou schopni perfektně držet přesilovkové formace, díky čemuž dokáží rozebrat, soupeře, protože nemusí koukat, jestli tam někdo stojí. Oni to prostě ví. Tyhle naučené a sjednocené herní zvyky dělají z Kanady tým, který dokáže vyhrát stříbro i s týmem bez velkých ofenzivních hvězd. A my jsme bohužel vůbec neměli patrony na to, jak jejich systém porazit.
No a prolomit tu medailovou smůlu jsme se mohli pokusit s Ruskem a překvapivě nechybělo mnoho. Ofenzivní síla Ruska byla doslova drtivá, vždyť v podstatě co hráč, to pojem - Malkin, Kucherov, Dadonov, Kuznetsov, Ovečkin, Kaprizov, Gusev, Anisimov a přes to všechno i Kovalčuk. To je 9 hráčů, co je schopno hrát plnohodnotnou ofenzivní roli v první lajně v NHL. Však také ruský trenér neváhal poslat na led hned 6 útočníků při power-play proti Finsku. Přitom ani v ruské obraně nebyli žádní žabaři. Orlov, Sergačjov, Zadorov, Zaicev, to jsou jména, která si vysloužila respekt i v NHL. Přesto Rusko prohrálo s Finskem a následně mělo namále i s námi. Bylo znát, že jakmile to chvíli nejde tak, jak si rusové představují, klid na hokejkách mizí. I proto je nejspíš Rusko v žebříčku IIHF až za Kanadou. A také toho na rozdíl od Kanady, nedokázali Češi náležitě využít. Rusko bylo během zápasu mnohokrát na zemi unavené a připravené na poslední ránu, ale ta ne a ne přijít a tak nakonec Rusko i díky jedinému muži, který zápas odehrál opravdu na 100%, Vasilevskemu, dokázali udeřit v samostatných nájezdech. Rozhodně jsme ale sledovali famózní utkání, které mělo vše, co utkání o bronz mít má a to včetně nervů doslova do poslední vteřiny, příjemná změna oproti utkání s Kanadou, která ukázala, že má pořád něco, co jiné týmy nemají, stále je o krok napřed a nebýt neuvěřitelné finské zarputilosti a obětavosti, slavili by zlato i s jedním z nejslabších týmů, co za poslední roky přivezli.
Navzdory semifinále a varovným prstům mám z působení našich hokejistů na letošním MS dobrý pocit. Přinejmenším jsme dávali góly, sice hlavně slabším soupeřům, ale dávali, i to je posun oproti minulým rokům. A co mě potěšilo úplně nejvíc -pořád máme kde brát. Nemáme sice tolik obrtalentů jako Kanada, nebo USA, dokonce ani tolik, jako Švédsko nebo Finsko, ale i tak dokážeme dát dohromady tým se zastoupením zkušených borců i velmi kvalitních mladých hráčů. Velkou radost mi dělá Dominik Kubalík, je mu teprve 23 let a má za sebou skvělou sezónu ve Švýcarské lize, kde vyhrál bodování, s povedeným turnajem na závěr. Dovolím si říct, že je to aktuálně nejlepší český hráč hrající v Evropě a to se dá čekat, že se ještě bude zlepšovat. Výborně hrál také Filip Hronek, který se dokonce stal nejlepším obráncem celého turnaje. Nezklamal ani Dominik Simon, ale ani Jakub Vrána nebo Filip Chytil, navzdory tomu, že se oba v některých zápasech nevešli do sestavy. Tihle hráči ukazují, že přece jen máme do budoucna kde brát.
Komentáře
Okomentovat