O lidech a monogamních vztazích
Ve svých myšlenkách se často dostávám za hranice světa takového, jak ho známe, a zamýšlím se i nad věcmi, které považujeme za normální, přirozené, a správné, ale přitom třeba takové být nemusí. Jednou z takových věcí, nad kterou si lámu poslední dobou hlavu, jsou monogamní vztahy. Což znamená partnerský vztah čistě dvou lidí. Je to skutečně tak přirozené, jak se může zdát?
Základní předpoklad, který mě navedl k tomu o tom přemýšlet, je to, jak často tyto vztahy troskotají. Jak často si dva lidé přestanou rozumět i právě proto, že spolu tráví příliš mnoho času. Jak často upadají vztahy do nudného stereotypu. A jak často se ve vztazích objevuje nevěra, ať už z jedné, nebo z druhé strany. Kdyby příroda chtěla, abychom žili v bezpodmínečném vztahu dvou lidí, proč by nespojila tu silnou emoci, kterou nazýváme láskou, s odstraněním přitažlivosti jiných osob. Proč můžeme milovat a přesto cítit silnou přitažlivost k jiné osobně. Nejen fyzicky, ale psychicky.
Samozřejmě, fyzicky se to dá vysvětlit z pohledu jakési biologie na úrovni základních podstat člověka, kdy se dá namítat, že člověk má potřebu rozmnožovat svůj gen a ideálně ho pářit s co nejvyšším počtem jiných genů, čili se dá říct, že čím déle člověk setrvává v monogamním vztahu, tím více je svým primitivním já schovaným pod slupkou sociálních zvyků naváděn k tomu, aby svůj gen rozmnožil s jiným partnerem. Ale co psychicky? Je možné cítit skutečnou lásku jen k jednomu člověku? Nebo je teoreticky možné skutečně intenzivně milovat více lidí? A co je vlastně láska?
Není láska de facto jen intenzivnější přátelství? Projevuje se velmi podobně. Partner je někdo, ke komu máte silnou emoční vazbu, s kým chcete trávit čas, chcete aby byl šťastný, snažíte se mu pomoct v tom, aby byl šťastný, jste smutní, když je smutný on (pokud netrpíte absencí empatie). Nedá se ale úplně to stejné říct o přátelích? Jen v jiné intenzitě, v jiných hranicích, mezi kterými jste ochotni mu pomoct či se nechat pohltit jeho emocemi, ale nezůstává podstata toho citu stejná?
Neexistuje člověk, který by uspokojil 100% našich fyzických i mentálních potřeb. Ale proto, že jsme zvyklí, že smíme mít pouze jediného, se ho snažíme najít a jsme frustrovaní tím, že ho nenacházíme. Takže máme partnera, který splňuje určité procento našich potřeb a máme kamarády (nebo se o to alespoň snažíme), kteří splňují ten zbytek. Jak ale určíme, kdo z nich bude ten partner? Je to ten, co uspokojuje největší procento našich potřeb? Ten co uspokojuje některé, které považujeme za hlavní? Ten, kdo naplňuje naše fyzické potřeby, protože jsme naučení, že mentálně souznit můžeme s kýmkoliv, zatímco souložit jen s jedním? A kdy se s člověkem rozejdeme? Když přestane uspokojovat naše potřeby? Když najdeme někoho, kdo je uspokojuje lépe, nebo jich uspokojuje víc?
A co se děje s našimi potřebami ve chvíli, kdy partnera nemáme? Stejně se je snažíme uspokojit a mnohým se to daří i bez partnera. Kdo je tedy náš partner? Jaká příčina toho, že ho máme? A co když se mentálně zamiluji do někoho, kdo mě uspokojuje psychicky, ale ne fyzicky. Budu špatný, když budu fyzické uspokojení hledat jinde? Ano, budu. Když se zamiluji do někoho, kdo mě uspokojuje fyzicky, ale ne psychicky, a budu hledat mentální uspokojení jinde, budu špatný? Ne, nebudu. Proč jsou u nás fyzické potřeby o tolik jinak vnímané, než ty mentální. Když budu mít chuť si o něčem promluvit a druhý mi řekne, že o tom mluvit nemůže, nechce, nemá čas...popovídám si o tom s někým jiným a všichni budeme spokojení. Když budu mít potřebu fyzického uspokojení a partnerka mě odbude, že se jí nechce, moje potřeba nezmizí, zůstane tam, neuspokojená. Budu z toho nervózní, cítit, že mi něco chybí. Nebylo by logičtější tu potřebu uspokojit jinde? Ale to je nepřijatelné. Společensky. Co je na tom ale v zásadě špatného?
Nabízí se odpověď, že co když je psychická potřeba mé partnerky to, aby její partner, tedy já, neuspokojoval své potřeby s nikým jiným? Ale když ona neuspokojila mou potřebu, co mě nutí uspokojit tu její? Moje potřeba, aby moje partnerka byla šťastná? Moje potřeba mít vztah? A je to opravdu potřeba vycházející z mé podstaty, nebo je to jen něco, co mi bylo dáno výchovou? Vidím to všude kolem sebe, každý si hledá partnera, toho si vezme, udělá si s ním dítě...vyrůstal jsem v tom, přišlo mi to samozřejmé, normální. Ale proč?
V minulosti to přece nebylo nic výjimečného. Muži měli více žen, ženy mely více mužů. Ženy měly ženy, muži měli muže, každý byl s tím, nebo těmi, kým chtěl být. Až dokud nepřišel někdo, kdo řekl, že je to špatně. Jedno je cizoložství, druhé je sodoma. Na světě existuje mnoho kultur, co nezakazuje mnohoženství či mnohomužství. A v čem jsou tyto kultury horší, než ta naše?
Na světě je tolik úžasných a krásných žen. A já si mám vybrat jen jednu. Chci je milovat všechny, uspokojovat jejich potřeby a aby ony uspokojovaly moje, psychické, fyzické, jakékoliv jiné, všechny, abychom si všichni své potřeby uspokojovali navzájem až odkud nebudeme ti nejšťastnější lidé na světě. Na světě je příliš málo lásky na to, abychom s ní šetřili, milujme se všichni navzájem a svět bude hned o něco lepší místo.
Peace ♥
Základní předpoklad, který mě navedl k tomu o tom přemýšlet, je to, jak často tyto vztahy troskotají. Jak často si dva lidé přestanou rozumět i právě proto, že spolu tráví příliš mnoho času. Jak často upadají vztahy do nudného stereotypu. A jak často se ve vztazích objevuje nevěra, ať už z jedné, nebo z druhé strany. Kdyby příroda chtěla, abychom žili v bezpodmínečném vztahu dvou lidí, proč by nespojila tu silnou emoci, kterou nazýváme láskou, s odstraněním přitažlivosti jiných osob. Proč můžeme milovat a přesto cítit silnou přitažlivost k jiné osobně. Nejen fyzicky, ale psychicky.
Samozřejmě, fyzicky se to dá vysvětlit z pohledu jakési biologie na úrovni základních podstat člověka, kdy se dá namítat, že člověk má potřebu rozmnožovat svůj gen a ideálně ho pářit s co nejvyšším počtem jiných genů, čili se dá říct, že čím déle člověk setrvává v monogamním vztahu, tím více je svým primitivním já schovaným pod slupkou sociálních zvyků naváděn k tomu, aby svůj gen rozmnožil s jiným partnerem. Ale co psychicky? Je možné cítit skutečnou lásku jen k jednomu člověku? Nebo je teoreticky možné skutečně intenzivně milovat více lidí? A co je vlastně láska?
Není láska de facto jen intenzivnější přátelství? Projevuje se velmi podobně. Partner je někdo, ke komu máte silnou emoční vazbu, s kým chcete trávit čas, chcete aby byl šťastný, snažíte se mu pomoct v tom, aby byl šťastný, jste smutní, když je smutný on (pokud netrpíte absencí empatie). Nedá se ale úplně to stejné říct o přátelích? Jen v jiné intenzitě, v jiných hranicích, mezi kterými jste ochotni mu pomoct či se nechat pohltit jeho emocemi, ale nezůstává podstata toho citu stejná?
Neexistuje člověk, který by uspokojil 100% našich fyzických i mentálních potřeb. Ale proto, že jsme zvyklí, že smíme mít pouze jediného, se ho snažíme najít a jsme frustrovaní tím, že ho nenacházíme. Takže máme partnera, který splňuje určité procento našich potřeb a máme kamarády (nebo se o to alespoň snažíme), kteří splňují ten zbytek. Jak ale určíme, kdo z nich bude ten partner? Je to ten, co uspokojuje největší procento našich potřeb? Ten co uspokojuje některé, které považujeme za hlavní? Ten, kdo naplňuje naše fyzické potřeby, protože jsme naučení, že mentálně souznit můžeme s kýmkoliv, zatímco souložit jen s jedním? A kdy se s člověkem rozejdeme? Když přestane uspokojovat naše potřeby? Když najdeme někoho, kdo je uspokojuje lépe, nebo jich uspokojuje víc?
A co se děje s našimi potřebami ve chvíli, kdy partnera nemáme? Stejně se je snažíme uspokojit a mnohým se to daří i bez partnera. Kdo je tedy náš partner? Jaká příčina toho, že ho máme? A co když se mentálně zamiluji do někoho, kdo mě uspokojuje psychicky, ale ne fyzicky. Budu špatný, když budu fyzické uspokojení hledat jinde? Ano, budu. Když se zamiluji do někoho, kdo mě uspokojuje fyzicky, ale ne psychicky, a budu hledat mentální uspokojení jinde, budu špatný? Ne, nebudu. Proč jsou u nás fyzické potřeby o tolik jinak vnímané, než ty mentální. Když budu mít chuť si o něčem promluvit a druhý mi řekne, že o tom mluvit nemůže, nechce, nemá čas...popovídám si o tom s někým jiným a všichni budeme spokojení. Když budu mít potřebu fyzického uspokojení a partnerka mě odbude, že se jí nechce, moje potřeba nezmizí, zůstane tam, neuspokojená. Budu z toho nervózní, cítit, že mi něco chybí. Nebylo by logičtější tu potřebu uspokojit jinde? Ale to je nepřijatelné. Společensky. Co je na tom ale v zásadě špatného?
Nabízí se odpověď, že co když je psychická potřeba mé partnerky to, aby její partner, tedy já, neuspokojoval své potřeby s nikým jiným? Ale když ona neuspokojila mou potřebu, co mě nutí uspokojit tu její? Moje potřeba, aby moje partnerka byla šťastná? Moje potřeba mít vztah? A je to opravdu potřeba vycházející z mé podstaty, nebo je to jen něco, co mi bylo dáno výchovou? Vidím to všude kolem sebe, každý si hledá partnera, toho si vezme, udělá si s ním dítě...vyrůstal jsem v tom, přišlo mi to samozřejmé, normální. Ale proč?
V minulosti to přece nebylo nic výjimečného. Muži měli více žen, ženy mely více mužů. Ženy měly ženy, muži měli muže, každý byl s tím, nebo těmi, kým chtěl být. Až dokud nepřišel někdo, kdo řekl, že je to špatně. Jedno je cizoložství, druhé je sodoma. Na světě existuje mnoho kultur, co nezakazuje mnohoženství či mnohomužství. A v čem jsou tyto kultury horší, než ta naše?
Na světě je tolik úžasných a krásných žen. A já si mám vybrat jen jednu. Chci je milovat všechny, uspokojovat jejich potřeby a aby ony uspokojovaly moje, psychické, fyzické, jakékoliv jiné, všechny, abychom si všichni své potřeby uspokojovali navzájem až odkud nebudeme ti nejšťastnější lidé na světě. Na světě je příliš málo lásky na to, abychom s ní šetřili, milujme se všichni navzájem a svět bude hned o něco lepší místo.
Peace ♥
Komentáře
Okomentovat